Nepří­liš roz­sáh­lá stu­die význam­né­ho rus­ké­ho psy­cho­lo­ga je mimo­řád­ným svě­dec­tvím o jeho téměř tři­ce­ti­le­tém zkou­má­ní člo­vě­ka, jehož paměť nemě­la zře­tel­né hra­ni­ce nejen pokud šlo o její roz­sah, ale i co do trva­los­ti zapa­ma­to­vá­ní. Luria díky své důvěr­né zna­los­ti muže obda­ře­né­ho mimo­řád­nou pamě­tí, s nímž vedl řadu roz­ho­vo­rů a pro­vá­děl mno­ho tes­tů, popi­su­je v boha­tých detai­lech nejen zjev­né před­nos­ti úžas­né pamě­ti, ale i její pře­kva­pi­vé sla­bi­ny. Kni­ha pat­ří ke kla­sic­kým dílům svě­to­vé lite­ra­tu­ry o lid­ské pamě­ti a ani po letech neztra­ti­la nic ze své fas­ci­nu­jí­cí intenzity.
Aleksan­dr Roma­no­vič Luri­ja (1902 – 1977) byl pro­fe­so­rem Mos­kev­ské uni­ver­zi­ty. Jeho nej­zná­měj­ší pří­spěv­ky se týka­jí pamě­ti, jazy­ka a men­tál­ní retardace.