Jedním z nejčastější problémů pěstounských rodin je styk přijatého dítěte s biologickou rodinou. Jak ho upravuje zákona a co dělat, když si biologický rodič přijde pro dítě s asistencí Policie ČR ? Konfliktní situace mohou nastat také kolem zveřejňováním fotografií na sociálních sítích a odpovědností za škodu. Další povídání s advokátem Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., specialistou na rodinné právo, se zaměřuje na právě na ně.
Fotografie na sítích
V posledních letech je velkým problémem zveřejňování fotografií a videí s dětmi na sociálních sítích. Jsou situace, kdy biologická rodina používá takové fotografie jako argument pro navrácení dítěte do jejich péče a někdy může překročit míru také pěstoun.
Rozdělím to do dvou rovin, začnu rodiči a pak se podíváme na pěstouny.
Pokud jde o rodiče, za situace, kdy bylo jejich dítě svěřeno do pěstounské péče, ale jinak není soudním rozhodnutím dotčena jejich rodičovská odpovědnost, je především jejich volbou, jestli nějaké fotografie svého dítěte na internet budou dávat nebo ne. Pokud nepřekročí míru a nebudou prezentovat fotky, kdy dítě je třeba nahé nebo v extrémně nelichotivých situacích, tak to spadá do jejich rodičovské kompetence a neměl by jim do toho nikdo zasahovat. Fotky na sítích jako argument pro soud a úřady za mne stejně nefungují, úplně stejně je mohou rodiče soudu ukázat bez nutnosti jejich vystavování na sociálních sítích, například když se budou domáhat zrušení pěstounské péče. Z pohledu pěstouna to může být problém, ale z důvodů, které jsem vyjmenoval, se tomu těžko může bránit.
Vedle toho záleží samozřejmě také na věku dítěte. Někdy mezi třináctým a patnáctým rokem se láme hranice, kdy by primárně dítě samo mělo rozhodovat o tom, jaké jeho fotky a kde budou umístěny. Dám příklad : pokud dítěti je sedmnáct, řekne, že nechce, aby jeho fotky byly na internetu, tak by to rodiče respektovat měli. Pokud by to nerespektovali, mohl by soud například zasáhnout do jejich rodičovské odpovědnosti.
Ovšem to by museli pěstouni, protože dítě není zletilé, podat návrh na soud.
Ano, přesně tak. V takovém případě by se mohli domáhat soudního rozhodnutí, co rodiče smí nebo nesmí dělat, v podstatě jim zasáhnout do rodičovské odpovědnosti a omezit ji.
V sedmnácti je to jasné, když půjdeme níže, pod patnáct let, tak tam se to začíná rozmazávat. Ve třinácti smí dítě, obvykle dle podmínek provozovatelů sociálních sítí, mít vlastní profil a v souladu s podmínkami příslušné sítě rozhodovat samo, jestli své fotky zveřejní nebo ne. Případně využít nástrojů, které poskytuje příslušná platforma, proto, aby byly fotografie, se kterými nesouhlasí, odstraněny.
Teď tedy pohled na to, co může pěstoun. Doporučoval bych, být spíše zdrženlivý. Obecně je prezence dětí na sociálních sítích více, než je vhodné. A zvláště u dětí v pěstounské péči bych byl opravdu zdrženlivý. Neexistuje zákonné pravidlo, co pěstoun může nebo nemůže. Umisťování běžných fotografií v přiměřené míře, a je tady otázka, co je to přiměřená míra, by z pohledu soudu neměl být problém. Například skupinová fotka z výletu a její umístění Facebook, by problematické spíše být nemělo. Nicméně ve chvíli, kdy by rodič řekl, že si to nepřeje, dostáváme se trochu do šedé zóny, takže bych doporučoval, to respektovat. Protože obecné rozhodnutí, jestli dítě bude nebo nebude na sítích, náleží především nositeli rodičovské odpovědnosti, který ji vykonává v plném rozsahu.
Dovedu si představit, že i mnohem mladší děti na to mají názor a mohou si vyhradit, co si přejí nebo nepřejí.
Můžou a určitě na to mají právo. V roli pěstouna, který má mnohem užší okruh práv k dítěti než rodiče, bych doporučoval k názoru dítěte o to více přihlížet. Jenom to zdůrazňuje, co už jsem říkal, že pěstouni by obecně měli být zdrženliví při zveřejňování fotografií svěřených dětí.
Kontakt s biologickou rodinou
Co dělat a jak svůj požadavek podložit, když pěstouni chtějí minimalizovat nebo úplně zamezit kontaktu s biologickou rodinou, protože ho dítě těžko snáší a má na něj negativní vliv.
Tady se dostáváme do schizofrenní situace. Tím, že je dítě svěřeno do pěstounské péče, se obvykle dává najevo, že se nad biologickou rodinou nelámeme hůl a pořád existuje možnost, že by se do ní mohlo vrátit. Z toho pak plynou ty následky. Zákon říká, že pěstoun by měl styk s biologickou rodinou podporovat jako součást její sanace.
Aby pěstouni ještě zachraňovali biologickou rodinu, je trochu velký požadavek. I když jsou i tací.
Je jasné, že je to může být náročné nebo někdy dokonce nemožné. Nicméně zákon to říká a stojí za tím, jak už jsem zmínil, záměr sanace biologické rodiny. Samozřejmě zachraňování přirozené rodiny má ležet na odbornících z OSPOD, různých sociálně aktivizačních skupinách … zkrátka sociální práci obecně. Z toho vyplývá, že omezení nebo zrušení styku je ultimátní řešení právě z povahy pěstounské péče. Omezení nebo úplný zákaz styku je tak na rozhodnutí soudu a mělo by to být opravdu výjimečné. Je tedy třeba obrátit se na soud s návrhem na úpravu styku, ve kterém je možné vymezit, jak by si pěstouni představovali jeho podmínky, nebo navrhnout úplný zákaz. V průběhu řízení bude velice důležité, jak se k tomu postaví OSPOD – jak má tu situaci zmapovanou, jak kontakty dosud probíhaly, jaké následky styk s biologickou rodinou na dítě má. Další faktor může být, co vyplyne z lékařských zpráv. Když v nich budou informace typu regres, úzkosti a jejich prohlubování… jsou to přesně důvody, proč k omezení nebo zákazu styku sáhnout. Soud ale musí zvážit, jakou míru omezení stanovit, aby se ještě zachovala šance na sanaci původní rodiny. Protože ve chvíli, kdy zakáže kontakt s biologickou rodinou úplně, tak je obvykle konec. Pak už asi k obnově funkce biologické rodiny nebude moci dojít.
Je možný dočasný zákaz styku ?
Rozhodnutí o zákazu styku není obvykle časově omezeno. Jednoduše proto, že soud rozhoduje na základě aktuální situace. Soud by to mohl udělat, zákon mu to nezakazuje, ale rozhoduje se podle stavu, jaký je teď, a těžko předjímat, co bude za půl roku, za rok. Ta rozhodnutí bývají proto jednoznačná : zákaz styku nebo styk bude vypadat tak a tak. Nicméně například u omezeného styku je možná varianta tzv. navykacího režimu, který je termínovaný. Typicky se to dělá u asistovaných kontaktů, kde je stanoveno postupné rozšiřování – první tři měsíce takto, další tři měsíce takto… pak třeba ještě více. Některé soudy jsou zdrženlivější k postupnému rozšiřování kontaktů, nechtějí to fázovat a jiné jsou k tomu nakloněnější.
Když dojde k zákazu styku, kdykoliv může některá strana podat návrh na změnu. Soud se pak musí znovu zabývat aktuální situací a zjišťovat, co se změnilo. Obecně ale mohu říci, že k zákazu styku nedochází často.
Dá se také charakterizovat, v jaké kondici se má rodič ke kontaktu s dítětem dostavit, co mu může přinést a podobně ? Nebývá ojedinělé, že biologičtí rodiče přijdou pozdě, nejsou třeba úplně střízliví, dítěti přinesou nevhodné dárky nebo v přehnané míře, například hromadu sladkostí a podobně.
V problematických variantách se styk realizuje asistovaně, tedy na půdě nějaké organizace, která se tomu věnuje, doprovázející organizace nebo i OSPODu. Soud jí neukládá, jak má styk vypadat, takže ona může sama stanovit pravidla. Obvykle se uzavírá smlouva, jak ten asistovaný styk bude vypadat. Co v ní bude stanoveno, mohou ovlivnit výše zmíněné strany a pěstoun samozřejmě také. Když rodič na požadavky nepřistoupí, nebude se moci styk realizovat a on bude se muset obrátit na soud, aby mu styk upravil jiným způsobem. Třeba v jiné organizaci, která bude mít měkčí pravidla, nebo bez asistence odborníka, za přítomnosti příbuzného a podobně.
Stanovit pravidla je tedy do značné míry v moci organizace, která asistovaný styk realizuje. Samozřejmě by ta pravidla měla být přiměřená. Třeba zakazovat obecně dárky, je za mě jednoznačně za čárou. Ale má-li dítě stanovena nějaká dietetická opatření, může takové omezení být ve smlouvě zakotveno. Tedy třeba ty sladkosti v omezené míře.
Pak je varianta, kdy se styk realizuje bez asistence, na přímo – pěstouni předají dítě rodičům. Tam v zásadě není nikdo jiný než soud, aby stanovil pravidla, včetně těch, co by rodič měl nebo neměl dělat. Ale rovnou říkám, že je to velmi neobvyklé. Dá se to navrhnout, vysvětlit soudu, proč takové podmínky styku chcete a může se stát, že to soud opravdu do rozhodnutí zahrne. Pravděpodobnější varianta ale je, že soud takové podmínky do rozhodnutí nepojme. Ovšem pokud je dítě třeba diabetik nebo má stanovenu třeba bezlepkovou dietu a rodič ho pokaždé, když se vidí, zahrne sladkostmi a dalšími nevhodnými potravinami, je to spíš na novou úpravu styku směrem k asistovanému kontaktu nebo zákazu. Pak se dá například operovat tím, že rodič poškozuje dítě vědomě.
Nastávají také situace, že si biologičtí rodiče přijdou k pěstounům pro dítě za asistence policie. Co v takové situaci dělat ? Je policie oprávněna vstupovat do bytu nebo domu a mohou s ní vejít i rodiče ?
U dítěte svěřeného do pěstounské péče nemusí být nutně upravený styk s biologickou rodinou v konkrétním rozsahu. V takovém případě je na rodičích a pěstounech, aby se dohodli, jak ten styk bude fungovat. Pokud se nedokáží domluvit, tak asistence policie nemůže vést k vynucení styku. Není povinností pěstouna, když přijde rodič s policií, dítě rodiči předat, pokud styk není upraven. Jestliže se tedy nedohodli nebo není styk jasně upraven soudem, pěstoun nemusí dítě předat, ať už tam policie bude nebo ne.
Má policie v takové situaci rozhodovací pravomoc ?
Nemá. V pravomoci policie je, zjistit, jestli se dítě nachází v péči osoby, která je oprávněna o nej pečovat. Takže pěstoun by měl předložit soudní rozhodnutí s doložkou právní moci. A druhá věc – ukázat, že dítě je v pořádku. Policie se v takové situaci může pokusit mediovat tu situaci mezi rodiči a pěstouny, ale nemá kompetenci přikázat : musíte dítě předat.
Musí v takové situaci pěstoun pustit rodiče do bytu nebo domu ?
Ne, jeho domovní svoboda je chráněna. Policie je oprávněna za určitých podmínek do obydlí pěstouna vstupovat, ale rodiče ne. Zároveň pokud například není pochyb o zdraví dítěte, tak by i policie měla do obydlí vstoupit jen se souhlasem pěstouna. Když jim to pěstouni dovolí, určitě to přispěje k deeskalaci konfliktu, ale rodiče tam opravdu nemusí pustit.
Odpovědnost za škodu způsobenou dítětem
Jak zákon řeší odpovědnost za škodu, kterou způsobí dítě v pěstounské péči ?
Obecně platí, že odpovědnost za škodu, které způsobí dítě mladší patnácti let, nese ten, kdo má dítě v péči, tedy rodič, pěstoun, poručník apod. Kdo převezme dohled a zanedbá ho, tak nese tu odpovědnost také. Pěstoun tedy může nést zodpovědnost za nevhodnou volbu člověka, komu umožní o dítě pečovat. Nastíním absurdní příklad : budu pěstoun a nechám dítě hlídat devadesátiletou babičkou, která už je jen ležící – to by byl problém.
Klasická situace by asi byla : děti rozbijí balónem sousedovi okno. Horší případ : chytí se party a s ní vykradou obchod. Jak se to řeší za těchto okolností ?
Toto začne být velmi složité, protože se to mimo jiné dělí podle věku, a také musíme rozlišit odpovědnost za škodu a trestní odpovědnost. Dítě starší patnácti let je obecně trestně odpovědné. Když vykrade patnáctileté „dítě“ trafiku, předpokládá se, že ten mladý člověk dobře ví, že překračuje nějaké meze. Standardně v takovém případě může být trestně odpovědný, samozřejmě s určitými odchylkami oproti dospělému.
Oproti tomu odpovědnost za škodu je primárně věcí občanského práva. To stanoví klíčovou věkovou hranici na třináct let. Do tohoto věku odpovědnost primárně nese osoba, která má nad dítětem vykonávat dohled. U dětí svěřených do pěstounské péče je to pěstoun, ale třeba na školním výletě se dá uvažovat o odpovědnosti školy. U odpovědnosti se řeší mj. otázka zanedbání dohledu, tedy zkoumá se, jestli při náležité pečlivosti, mohla příslušná dospělá osoba zabránit tomu, aby dítě škodu způsobilo. Náležitý dohled samozřejmě neznamená, že pěstoun má být pořád u dítěte. Dám jednoduchý příklad, hraje-li dvanáctileté dítě někde na plácku fotbal, rozbije sousedovi nechtěně okno, tak obvykle škodu hradí dospělá osoba odpovědná za dítě, protože součástí náležitého dohledu je i výchova k tomu, že dítě v tomto věku mělo vědět, že fotbal se hraje na hřišti. Touto dospělou osobou může být u dítěte v pěstounské péči pěstoun, ale také rodič. Soudní praxe totiž hodnotí mimo jiné i to, zda vzniklá škoda je důsledkem dlouhodobého zanedbání výchovy (pak by mohl odpovídat rodič), nebo bezprostředního dohledu (pak by mohl odpovídat pěstoun).
Z toho však existují výjimky, například pokud dítě mladší třinácti let přijde k autu, rozbije kladivem okno a něco z něj vezme, tak obvykle dobře ví, že krade. V takovém případě jde primární odpovědnost za dítětem.
U dětí starších třinácti let odpovídá za škodu dítě, je-li schopno poznat, jaký je následek jeho jednání. Ale spolu s ním společně a nerozdílně také opět osoba, která zanedbala náležitý dohled, pokud jej skutečně zanedbala.
Jde o komplexní a komplikovanou problematiku, ale zjednodušeně platí, že za dítě mladší třinácti let hradí škodu dospělá osoba vykonávající nad ním dohled, zatímco dítě starší už je povinno škodu hradit přímo, případně spolu s ním také osoba vykonávající dohled. S tím, že různé okolnosti mohou vylučovat odpovědnost každého z nich nebo dokonce vést k povinnosti nahradit škodu i přímo dítětem mladším třinácti let.
Mgr. Martin Kornel, Ph.D.
Advokátem je od roku 2011, nyní působí ve Frank Bold Advokáti a zastupuje klienty především v rodinných věcech, velmi často s mezinárodním prvkem. V roce 2013 dokončil doktorské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde nadále působí jako odborný asistent a vyučuje občanské a rodinné právo.
Pravidelně vystupuje na odborných konferencích v ČR i v zahraničí. Je autorem anebo spoluautorem několika desítek odborných článků a monografií.
