Spousta změn v českém zákonodárství vymezujících náhradní péči se odehrála v posledních letech. Vliv na úpravy zákonů mají i evropské instituce a mezinárodní úmluvy. Co tedy mohou pěstouni a svěřené děti očekávat podle novelizovaných právních norem ? Povídání o rodinném právu s advokátem Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D. bude snad pro mnohé z vás pěstounů užitečné čtení.
Jak se změnil občanský zákoník a rodinné právo od roku 1991, kdy ČR ratifikovala Úmluvu o právech dítěte ?
Změn je hrozně moc, ale pokud shrneme alespoň to nejzákladnější, tak je tu tendence k větší liberalizaci, možnosti upravit si rodinné vztahy podle svého, např. manželské a předmanželské smlouvy, úpravy majetkových vztahů mezi manžely nebo dokonce oblast výživného mezi manžely, zvláště těmi rozvedenými. Ve vztahu k dětem je vidět oslabení role státu a posílení pozice rodičů i jejich práv ve vztahu k dětem. A zase z pohledu dětí nastalo posílení jejich postavení a práv, zejména práva participovat, tedy podílet se na věcech, které se jich týkají, ať už v soudním řízení nebo ve vztahu k rodičům.
Tendence k posílení práv dítěte v Občanském zákoníku a ostatních právních předpisech byla postupná. Nyní už je stanovena například konkrétní věková hranice, kdy je k některým věcem potřeba souhlasu dítěte nebo je nutné zjišťovat jeho názor. Tuto tendenci posiluje ještě rozhodovací praxe Ústavního soudu. Například : když je dítěti kolem šesti let, má právo se vyjádřit k tomu, kam má chodit do školy a je povinností soudu to zjišťovat. I když zákon toto výslovně neříká, ani s hranící šesti let nepracuje.
Kdybychom měli vzít nějaký konkrétnější příklad : ještě v 90. letech bylo možné odebrat dítě z péče rodičů čistě na základě rozhodnutí OSPOD, což shledal Ústavní soud jako protiústavní a zrušil tuto úpravu. Teď to lze jen na základě rozhodnutí soudu. Což je příklad skutečnosti, že možnosti státu zasahovat do rodiny, jsou omezenější.
Zmiňujete rozhodnutí Ústavního soudu. Je třeba to chápat tak, že spor se musí dostat až k Ústavnímu soudu, aby se přihlíželo k názoru dítěte ?
Nedávno jsme s kolegyněmi z Ostravské univerzity dokončili výzkum, jak děti fakticky participují, podílejí se na tom rozhodování. Zaměřili jsme se zejména na otázky související s péčí a rodičovskou odpovědností. Na vzorku osmi okresních soudů jsme zjistili, že u dětí starších dvanácti let se jejich názor zjišťuje pravidelně. U mladších dětí je to různé, ale i tam je vidět tendence mnohem častěji brát na zřetel názor dítěte. Starších dětí se soudy obvykle ptají přímo, mladších častěji prostřednictvím sociálního pracovníka.
Nechávají si soudy vypracovat posudek od soudního znalce — dětského psychologa ?
Řekl bych, že zjišťování názoru dítěte přes dětského psychologa je asi nejméně časté. Důvodů je více, jeden z nich bude menší dostupnost těchto odborníků. Pokud by navíc měl být psycholog vtažen do řízení jako soudní znalec, je jich opravdu velký nedostatek. To je jeden z velkých problémů současné justice týkající se dětí. Není neobvyklé, že i ve velmi konfliktních případech se čeká na posudek půl roku, rok. Daleko běžnější je, že s dítětem hovoří buď přímo soudce nebo sociální pracovník.
Není pro děti dost stresující, když se jich na jejich názor ptá soudce v soudní síni ? Nebyl by rozhovor dětským psychologem klidnější situace ?
To je složitá otázka. Moje osobní zkušenosti jako advokáta jsou omezené tím, že výslech nezletilých probíhá za zavřenými dveřmi. To znamená, že soudce s ním hovoří sám. Nemůžu tedy z vlastního pozorování říct, jestli ty děti jsou ve stresu nebo ne, když vidím jen výsledný protokol. Ale protože to jsou děti mých klientů a hovořím s nimi před tím, než do té soudní síně jdou, můžu říct, že obvykle jsem neměl pocit, že by byly v nějakém velkém stresu, cítily hluboký respekt nebo strach. Samozřejmě velmi to mohou ovlivnit rodiče, když děti na tu situaci připraví. Zároveň je riziko, že rodič dítěti podsune, co má říkat, a jeho vyjádření pak nemusí být autentické. Nicméně, i když je názor dítěte zjišťován psychologem – soudním znalcem, neexistují stoprocentně spolehlivé metody, které by prokázaly významné ovlivnění názoru jedním rodičem. Ovšem můžete se ve znaleckém posudku dočíst, třeba že dítě používá slova, která neodpovídají jeho věku a slovní zásobě.
Považuji za pozitivní, že dítě má možnost komunikovat přímo s tím, kdo o něm bude rozhodovat a může tedy mít pocit, že ten člověk, i když ho třeba nevyslyšel, tak ho alespoň slyšel. Zatímco když mluví s někým úplně jiným, může mít pocit mnohem silnější bariéry mezi sebou a tím, kdo o něm rozhoduje. O tom, že názor dítěte může být ovlivněný, se ví, ale přesto převažují pozitiva nad negativy toho přímého zjišťování. A je to trend přinejmenším západní Evropy.
Jak se řešila práva dětí v minulosti, před čtyřiceti a více lety ?
Určitě je viditelný posun k posilování práv dítěte. Kdybychom srovnávali situaci před čtyřiceti lety a dnes, je zjevné, že se mnohem více přihlíží k názoru dítěte, zjišťuje se a mnohdy mu rozhodnutí soudu odpovídá.
Kdybychom se podívali třeba sto let zpět a srovnávali to se stavem před čtyřiceti lety, bude ten posun také významný. Například až do roku 1948 bylo postavení nemanželských dětí výrazně jiné než dětí narozených v manželství. Odlišný přístup k dětem manželským a nemanželským byl ostatně hluboký problém, který se táhnul v některých evropských zemích až do nedávné minulosti. Například v oblasti dědických práv. Velmi pozitivně se v této oblasti projevila rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Jak vidíte z pohledu práva vývoj v péči o ohrožené děti řekněme od konce II. světové války ?
Stát se po roce 1948 vydal na cestu kolektivní péče, což souviselo s tehdejší politickou situací. Posílení kolektivizace na úkor individuality mělo za následek postoj, že dětské domovy se postarají o děti lépe než pěstounské rodiny. S negativními důsledky tohoto rozhodnutí se potýkáme doteď. Dlouhodobě jsme za to kritizováni například Výborem OSN pro práva dítěte.
Co říkáte na velkou novelu zák. č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí z roku 2021 ?
Je velice komplexní a můžu říct, že změny vidím převážně pozitivní. Hlavní kladnou změnou je, a chtělo by se mi říct : konečně!, zákaz umisťování dětí do tří let do ústavní výchovy. Byla by ostuda České republiky, kdyby se toto nezměnilo. Věřím, že se neposune účinnost zákona a že to tak skutečně bude. A také že systém pěstounské péče na přechodnou dobu bude připravený tyto potřebné děti přijmout, aby do kojeneckých ústavů opravdu umisťovány nebyly.
Za další pozitiva považuji některé otázky týkající se dávek pěstounské péče, především jejich zvýšení a také zavedení zaopatřovacího příspěvku pro nezaopatřené dospělé po skončení náhradní rodinné péče. Pak jsou některé technické záležitosti, kvůli kterým se docela brzo připravuje zase novela novely, ale to se zkrátka stává.
Je podle Vás dobře, pokud zákon neobsahuje ve věcech dětí konkrétní kategorická pravidla ?
Právní předpisy nemohou pokrýt každý individuální případ konkrétním pravidlem. To znamená, že vždycky je potřeba hledat nějakou rovnováhu mezi obecností a konkrétností. Přijde mi, že v oblasti ochrany práv dětí je ta rovnováha nastavená celkem dobře. Nicméně někde by bylo fajn, kdyby ta ochrana byla nastavena ještě specifičtěji, například při určování otcovství tzv. souhlasným prohlášením. Mám na mysli situaci, kdy se ženě, která nemá manžela, narodí dítě, ona pak přijde na matriku nebo k soudu s mužem, o kterém prohlásí, že je otcem jejího dítěte, muž s tím souhlasí a zapíše se to do matriky. Takhle je to v pořádku a je to tak upraveno ve většině evropských států. Ale co není ani tradiční, ani podle mého soudu v pořádku, že není stanovena žádná hranice, do kdy to lze udělat a jestli do toho má co mluvit to dítě. Zákon nevylučuje, že matka s nějakým mužem takové prohlášení učiní třeba v době, kdy dítě bude mít například 15 let. To dítě nebude mít možnost nic ovlivnit, ten muž biologickým otcem vůbec být nemusí a dítě ho třeba ani nezná. Proto mi z mého pohledu připadá dobré, aby se řeklo například, jako je tomu u adopce, že pokud je dítě starší 12 let, musí se k tomu prohlášení připojit. Není to moc častá situace, protože obvykle se toto prohlašuje ještě před porodem nebo krátce po něm, ale za mě je to jedna z mezer v zákoně, která by si zasloužila výslovnou úpravu.
V některých otázkách je naopak zákon až moc konkrétní – například ohledně změny jména po osvojení. Mimochodem prezident nedávno podepsal novelu zákona o matrikách, která má tuto problematiku měnit, ale aktuálně osvojitelé mohou změnit dítěti křestní jméno bez jakékoliv jeho participace. Zákon stanovuje hranici patnácti let, tedy až starší dítě se k tomu musí vyjádřit. Doufám, že rozumné osvojitele nenapadne například čtrnáctiletému dítěti měnit jméno. Tato hranice se má měnit na dvanáct let, ale i to je z mého pohledu pro tak zásadní změnu zasahující do osobnosti člověka příliš pozdě.
Pokud je dítě mentálně v pořádku, tak si myslím, že s nástupem do školky, tedy přibližně ve třech letech, by mělo mít jasno, jak se jmenuje a být s tím srozuměné.
Souhlasím. Ještě jsem schopen přijmout pravidla o změně příjmení. Když dítě chodí do školky, tak obvykle ví, jaké je jeho příjmení, ale běžně ho tak lidé neoslovují. Jeho identita se tvoří skrze jméno, a ne příjmení. Tam bych si dovedl přestavit, že to pravidlo může být trochu jiné, ale u jména mi to přijde absurdní.
Jak funguje právo pěstounů rozhodovat o dítěti, když třeba není známo, kde se zdržuje rodič a nedá se dohledat.
Rodičovská práva a povinnosti u dětí, které jsou v pěstounské péči, mohou být rozložena buďto mezi pěstouna a biologického rodiče nebo mezi pěstouna a poručníka. Třeba o plánované operaci (u operace život zachraňující je to samozřejmě jinak) pěstoun, pokud nemá soudním rozhodnutím dánu kompetenci, nemůže rozhodnout. Vždycky to bude na rodiči. Pokud není dohledatelný nebo byl třeba zbaven rodičovské odpovědnosti, musí mít dítě poručníka. Tím může být osoba blízká dítěti nebo OSPOD, který by pak může dát souhlas s takovou významnou záležitostí, a ještě k tomu potřebuje schválení soudem.
Jak dlouho vydání takového rozhodnutí trvá ? A vydává se třeba formou předběžného opatření ?
Typicky se předběžné opatření v těchto případech nepoužívá. Bývá to klasické rozhodnutí, které vydává opatrovnický soud a trvá v řádu měsíců. Neodkladné lékařské zákroky lze provést i na základě souhlasu pěstouna. Úprava je v zákoně o zdravotních službách. Rodič má samozřejmě právo na informaci, co se s dítětem stalo a proč, ale není potřeba dodatečného souhlasu.
Aby pak pěstoun nebyl popotahovaný biologickým rodičem, že si nevyžádal jeho souhlas.
V zákoně není přesně specifikované, co ještě je „běžné“ a co už ne. Máme nějaké příklady, co se považuje za významné záležitosti, třeba rozhodování o škole, o trvalém bydlišti a nějaké nikoliv běžné lékařské zákroky, ale už to „nikoliv běžné“ nespecifikuje, co to tedy je. A máme k tomu některá dřívější rozhodnutí soudu (judikáty), která nám pomáhají zpřesnit, co se tím myslí. Například očkování bude tou nikoliv běžnou záležitostí. I když je dítě v péči pěstounů, měl by, z pohledu judikatury, o očkování rozhodnout biologický rodič nebo poručník.
Jaký je rozdíl mezi příbuzenskou a svěřeneckou náhradní péčí z pohledu zákona a následně jak to dopadá na praktický život ?
Jak nyní zákon rozlišuje pěstounskou péči budou asi vaši čtenáři znát – typicky z pohledu dávek na tu příbuzenskou (rodinnou) a pak tu profesionální a tu ještě na dlouhodobou a přechodnou. Rozdíly jsou v nárocích na dávky od státu, které mohou pěstouni uplatňovat. Ale z pohledu práv a povinností vůči dítěti, které upravuje občanský zákoník, se moc nerozlišuje mezi příbuzným a profesionálním pěstounem.
Svěřenectví, tedy svěření do péče jiné osoby, je nástroj, který řeší situace, kdy výživu dítěte je možné zajistit prostřednictvím výživného od biologické rodiny. Máme tady dítě, o které rodiče nemohou/nechtějí pečovat, ale mají příjmy dostatečné na placení výživného. V tom případě může být dítě svěřeno do péče jiné osoby a k jejím rukám budou rodiče platit výživné. Pokud rodiče nejsou schopni výživné platit, nastupuje pěstounská péče, klidně příbuzenská, a výživa dítěte bude zajištěna skrze dávky od státu.
Svěřenectví může být do péče cizího i příbuzného člověka ?
Zákon umožňuje oboje. Teoreticky by to mohl být někdo, koho si rodiče vyberou, ale o svěření rozhoduje soud. Ten zkoumá podmínky péče o to dítě, tedy že o něj nemůže pečovat ani rodič ani poručník a že osoba, které bude svěřeno, skýtá záruky řádné péče. Za určitých podmínek může i při té svěřenecké péči pečovatel čerpat některé dávky.
Nemůže to ale být tak, že rodič přijde na soud a řekne : „Tadyhle známý z fabriky, kde pracuju, říkal, že by se o dítě postaral, tak já jsem pro.“ To by bylo málo. Musí se prověřit, jaké záruky ta osoba skýtá. Ale primárně by měl být podpořen rodič, aby byl schopen se o dítě postarat.
Do jaké míry se zkoumá, jaké uchazeč o svěřeneckou péči skýtá záruky dobré péče o dítě ?
OSPOD zkoumá jeho bytové podmínky, soud by měl přinejmenším zjišťovat, že řádně pracuje a má stálý příjem, nebyl v minulosti trestaný… to je minimum. Potom také vztah k tomu dítěti, který ale není zákonnou podmínkou. Ovšem je tam pořád ono obecné kritérium, že svěření se děje v zájmu dítěte. Ve výsledku třeba, když by dítě mělo být svěřencem někoho, koho vůbec nezná, ten člověk neprošel přípravami na péči o dítě nebo se dostat do profesionální pěstounské péče, má přednost pěstoun.
Na přechodnou dobu svěřenectví může být dobré řešení, ale je třeba uvažovat, jestli by třeba neměla osoba, do jejíž péče bylo dítě svěřeno, absolvovat posouzení i přípravy a stát se pěstounem.
Jak zákony upravují autonomii rodiny a právo dítěte, pokud jsou v kolizi ?
Toto je široká oblast a pravidel je mnoho, ale zkusím shrnout základy : Pokud v rodině všechno funguje, a je otázka, co si pod tím představíme, tak by stát neměl zasahovat do rodiny vůbec. Pokud ale rodina fungovat přestane, tak má stát naopak povinnost do rodinných vztahů zasáhnout.
Jak se stát dozví, že něco nefunguje ?
Vezmeme-li zákon o sociálně právní ochraně dětí, máme v něm vymezeny subjekty, které jsou povinny hlásit zjištění tzv. ohroženého dítěte : policie, soud, poskytovatel zdravotních služeb, škola… Pokud někdo z nich zjistí, že dítě je doma třeba týrané, má povinnost to hlásit OSPODu a jeho povinností zase je, zasáhnout. Další věc je, že každý občan má právo informovat OSPOD, pokud se domnívá, že rodič nevykonává péči řádně.
OSPOD má zase škálu nástrojů, jak ovlivnit péči o dítě, a to až po iniciování jeho odebrání z rodiny proti vůli rodičů, je-li dítě ohroženo na zdraví nebo na životě. Stane se tak výhradně na základě rozhodnutí soudu, typicky předběžným opatřením. Pokud rodiče sami dojdou k závěru, že se o dítě nejsou schopni postarat, mohou ve spolupráci s OSPODem dosáhnout přijetí dítěte například do ZDVOP. To jsou ty nejintenzivnější případy.
Druhý okruh častých případů je, že do rodiny je třeba zasáhnout proto, že rodiče možná jsou kompetentní se o dítě postarat, ale mají mezi sebou neshodu ohledně nějaké zásadní záležitosti v životě dítěte, může to souviset s rozvodem, s otázkou, kam bude dítě chodit do školy, jestli má podstoupit nějaký lékařský zákrok atp. To tedy nejsou typické ohrožené děti ve smyslu zákona o sociálně právní ochraně dětí, ale i tady je povinností státu, zasáhnout a pomoci vyřešit ten rodičovský konflikt tak, aby to dítě bylo co nejméně dotčeno na svých právech a zároveň, aby bylo rozhodnuto v jeho nejlepším zájmu.
Neexistuje v zákoně nějaké doporučení, že by teoreticky dítě, než si to doma vyjasní, mohlo být u přechodného pěstouna ?
Odebrání dítěte z péče rodičů má být tou poslední možností. Určitě můžou nastat situace, kdy soud dojde k závěru, že není jiné cesty než přechodná pěstounská péče. Stát se to může například u komplikovaných sporů o péči o dítě, kdy jeden z rodičů úplně odmítá předávat dítě druhému rodiči. Ale umístění dítěte do přechodné pěstounské péče by neměl být typický nástroj k řešení rodičovského konfliktu. Určitě je to ale lepší varianta, než umístění dítěte do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Primárně jsou ZDVOP nebo přechodná pěstounská péče instituce pro situace, kdy dítě je péčí svých rodičů ohroženo nebo ji vůbec nemá.
Doba pobytu dítěte v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc se nyní sčítá. Bylo to dříve také tak nebo vždycky začínala běžet lhůta od nuly ?
Právní úprava se v této oblasti měnila, od roku 2014 však je dočasnost zajištění péče v těchto zařízeních zdůrazněna výslovně občanským zákoníkem a omezena na nejvýše 6 měsíců.
Jak je to s projevením zájmu rodičů o dítě a po jaké době pobytu v zařízení bez zájmu rodičů je dítě možné osvojit ?
I problematika projeveného zájmu rodičů o dítě je novým občanským zákoníkem upravena trochu jinak, než to bylo dříve. Není výslovně řečeno, co se za opravdový zájem považuje a je na soudech, aby to vyložily. Nicméně telefonát nebo pohlednice jednou za nějaké dlouhé období by rozhodně neměly být projevením zájmu o dítě. V minulosti bylo v zákoně o rodině vysloveně řečeno : po dobu dvou měsíců žádný zájem a šest měsíců byla lhůta „běžného“ nezájmu. Nyní „postačí“ pokud rodič neprojevuje opravdový zájem po dobu tří měsíců. Opravdový zájem znamená, že rodič se snaží dítě pravidelně vidět a také se aktivizovat, aby zlepšil svoji situaci natolik, že bude schopen o něj pečovat. Nemusí nutně na konci té doby mít všechno v pořádku, ale musí být vidět nějaký posun, např. už má práci, hledá si bydlení… A ne, že se za tu dobu nic nezměnilo.
U osvojení a lhůt se střetává více zájmů. Základním principem je, že dítě by mělo být v péči své přirozené rodiny, a pokud to není možné, pak v péči osob, které se přirozené rodině budou co nejvíce blížit, což ultimátně znamená osvojení. Ten, kdo říká : snažme se maximálně aktivizovat přirozenou rodinu, vyhodnotí tři měsíce nezájmu jako krátkou dobu a bude chtít ještě delší šanci. A druhá pozice může být : když se na dítě někdo vykašle hned po narození a nechá ho v porodnici, tak opravdu musíme čekat tak dlouho ? Víme, že pro dítě je hrozně důležité, aby si vytvářelo sociální vazby k primárnímu pečovateli. A víme, že toho primárního pečovatele by dítě mělo mít co nejdříve. Teď tedy má soud možnost svěřit dítě do prozatímní péče budoucích osvojitelů i tehdy, když rodič s osvojením zatím souhlas nedal, ale je tu nějaká pravděpodobnost, že se tak stane nebo že toho souhlasu nebude potřeba.
Svěření do péče prostřednictvím předběžného opatření ?
Ano. Z pohledu budoucích osvojitelů je to risk. Může se stát, že biologický rodič se vzchopí a oni o dítě přijdou. Nestává se to, ale vyloučit to nelze.
Je to emoční hazard.
Přesně tak. Je to riziko, které si ne každý troufne podstoupit.
V pěstounských kruzích se hovoří o tom, že i přes všechny úpravy zákonů, které se pěstounství a osvojení dotýkají, náš právní řád pořád velice ´šanuje´ biologické rodiče. Máte z toho stejný dojem ?
Ano. Bijí se nám dva principy. Dítě má právo na to, aby žilo v co nejlepších podmínkách a vytvořilo si pevné sociální vazby k osobám, které se budou chovat jako rodiče. Ale pak má také i Úmluvou o právech dítěte zaručené právo na péči svých vlastních rodičů. To je kolize, která se může jevit do značné míry jako neřešitelná. Určitě lze říci, že biologičtí rodiče mají preferenci, ale to zkrátka vyplývá z faktu, že jsou biologickými rodiči.
Když srovnáme náš právní řád a zákony vztahující se k péči o děti, jak si stojíme v rámci Evropy ? Jsme jako Norové a jejich barnevernet nebo naopak ?
Myslím, že jsme někde uprostřed. Naší velkou bolístkou, jak už jsem říkal, je ústavní péče. Dlouho jsme v této oblasti byli na chvostu Evropy, ale zlepšujeme se a snad budeme brzy patřit k průměru. Z hlediska míry, jak moc stát zasahuje do rodin, si myslím, že jsme běžnou zemí. V některých situacích bych skoro řekl, že jsme na liberálnější straně. Použil bych třeba příklad náhradního mateřství – v zemích západní Evropy vedly některé případy k odebrání dětí z péče rodičů „objednatelů“. Což z pohledu toho dítěte opravdu není dobré.
A kam ty děti šly ?
Typicky do ústavní výchovy nebo jiné náhradní rodinné péče.
To je ale pro dítě, které už si vytvořilo vztah s pečujícími osobami a zvyklo si na nějaké prostředí, hrozný vývoj situace.
Je. No právě. Na náhradní mateřství jsou různé názory, ale z pohledu dítěte, které je v péči osob, byť to nejsou biologičtí rodiče, ale jejich péče nevykazuje nedostatky, odebírat ho a dávat jinam, je chyba. V Itálii měli slavný případ Paradiso a Campanelli, který se dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva. Dítě narozené z náhradního mateřství v Rusku bylo v cca osmi měsících věku odebráno italským manželům a předáno do institucionalizované péče. Případ byl složitý, ale je třeba dodat alespoň to, že se prokázalo, že dítě nebylo počato z genetického materiálu italských „rodičů“, ale neprokázalo se, jestli to vzniklo omylem na klinice nebo záměrně. Ten italský pár se obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který muže rozhodovat až dvakrát – zjednodušeně řečeno v běžném senátu a velkém senátu. Ten první senát řekl, že bylo porušeno právo stěžovatelů na rodinný život. Ale Itálie řekla, že si přeje posouzení velkým senátem, a ten to obrátil a došel k závěru, že práva stěžovatelů porušena nebyla. A navíc, protože nebylo použito genetického materiálu těch italských občanů, bylo to v rozporu i s ruským právem. To byl zásadní argument, proč řekli, že právo stěžovatelů porušeno nebylo. Právem dítěte se prakticky vůbec nezabývali. Do nějaké míry tomu rozumím, ale podle mého názoru je to smutný případ. Za mě by bylo lepší řešení, nechat dítě v péči u těch „rodičů“, se kterými mělo emoční vazbu. Čekal bych rozhodnutí ve smyslu : bylo to porušení práva na rodinný život, pouto mezi dítětem a pečovateli se vytvořilo, tudíž je špatné ho přetrhávat.
Ale v jiných případech, které se týkají náhradního mateřství Evropský soud pro lidská práva přijímá i jiná stanoviska. Obecně platí, že proběhlo-li náhradní mateřství v souladu s právními předpisy té země, kde náhradní matka žila, tak pokud se dítě potom se svými novými rodiči/objednateli přesune do země, odkud oni pochází, tak by v zásadě mělo být umožněno, aby dítě zůstalo v jejich péči a aby ten vztah byl nějak formalizovaný. Evropský soud pro lidská práva zpravidla říká : je na zákonech vašeho státu jak – můžete být pěstouny, můžete ho osvojit nebo uznat rodičovství založené podle cizího práva. Ten italský případ byl specifický tím, že bylo porušeno i ruské právo.
Máme podobný případ i v naší republice ?
Těch případů, kdy v oblasti rodinného práva rozhodoval Evropský soud pro lidská práva i české spory je docela dost. Celkem známý je případ Wallová a Walla proti České republice. V něm šlo o to, že děti byly odebrány z péče rodičů ze sociálních důvodů a umístěny do ústavní výchovy a pěstounské péče. Ale podle Evropského soudu Česká republika porušila Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod – právo na rodinný život. Důvodů bylo víc, mimo jiné proto, že stát nemá odebírat děti ze sociálních důvodů, naopak má pozitivní závazek zajistit podporu rodiny. Nešťastné v daném případě také bylo rozdělení sourozenecké skupiny a velká vzdálenost míst, kde se děti nacházely, od rodičů. Evropský soud rozhodoval v roce 2006 a ve vazbě na toto rozhodnutí se praxe měnila.
Našlo by se na závěr v našich zákonných úpravách i něco pozitivního pro pěstouny ?
Například fakt, že od přijetí nového občanského zákoníku je možné, aby byl upraven styk dítěte s osobami, které jsou příbuzné nebo společensky blízké. V minulosti šel takto upravovat styk kromě rodičů jen s prarodiči nebo sourozenci. Skupina lidí je teď daleko širší a do kategorie osob společensky blízkých by mohli patřit i bývalí pěstouni. Z praxe ale víme, že se bývalí pěstouni úpravy styku soudní cestou prakticky vůbec nedomáhají. Ona je tam vždycky nějaká kolize zájmů biologické rodiny a pěstouna. Nicméně, možná naivně doufám, že pokud mezi pěstounem a dítětem vzniklo pevné pouto, tak by ten styk dítěti prospěl. Rodič by ho tedy měl dobrovolně umožňovat i bez soudu.
Mimo jiné i Evropský soud pro lidská práva výslovně říká, že mezi pěstouny a dítětem může vzniknout rodinný život, protože rodinný život je založený na emočním poutu. A je-li emoční pouto silné, je to rodinný život, který si zaslouží ochranu skrze Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod.
Mgr. Martin Kornel, Ph.D.
Advokátem je od roku 2011, nyní působí ve Frank Bold Advokáti a zastupuje klienty především v rodinných věcech, velmi často s mezinárodním prvkem. V roce 2013 dokončil doktorské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde nadále působí jako odborný asistent a vyučuje občanské a rodinné právo.
Pravidelně vystupuje na odborných konferencích v ČR i v zahraničí. Je autorem anebo spoluautorem několika desítek odborných článků a monografií.
