Z nebe padaly vločky a malý zajíček jménem Flíček se toulal po zasněženém lese. Zoufale hledal, kde by vyhrabal něco malého k snědku. Hledal, hledal, ale nic nenacházel. Někdo by se určitě zeptal, proč Flíček nejde za svojí rodinou, která dozajista v noře schovává něco moc dobrého. Inu skutečnost byla taková, že Flíček neměl žádnou rodinu, protože ho před nedávnem jeho vlastní máma s tátou poslali pryč. Určitě vám nejde na rozum, z jakého důvodu se rodina zajíčka tak nehezky zbavila. Rozhodli se tak proto, že byl zkrátka něčím jiný. Sice měl kožíšek celý hnědý, ale obě ouška bílá, a to se jeho rodičům nelíbilo. Báli se, co by si pomysleli ostatní zajíci ze sousedství.
Z ničeho nic začal foukat vítr, až z toho vznikla sněhová bouře a malému zajíčkovi byla strašlivá zima. Celý se třásl a rychle se rozhlížel, jestli najde úkryt, ve kterém by se před bouří schoval. Naštěstí, když se mu v chumelenici podařilo ujít pár kroků, uviděl pod skalním převisem nějakou skulinu z poloviny zasypanou sněhem. Zajíček k ní přihopkal blíže, aby si ji pořádně prohlédl. Ukázalo se, že skulinou se dá dostat do velké jeskyně.
Flíček nelenil a s rozběhem skočil do díry. Dopadl na něco huňatého a teplého. S úlekem se zvedl a pořádně se rozhlédl kolem sebe. Před sebou uviděl cosi velkého, chlupatého a chrápajícího. Sáhl tomu neznámému zvířeti opatrně na tlapu a hned mu došlo, o koho se jedná. Byl to obří medvěd, který spal.
Flíček zděšeně zařval : „Ááá medvěd!“ Chtěl vzít nohy na ramena a utíkat pryč. Jenže dříve, než to stihl, chytil ho medvěd obří tlapou a zvedl si ho k očím.
„Co tady křičíš ? Nevidíš, že se snažím spát?“ zafuněl rozmrzele.
„Já se moc omlouvám pane medvěd, nechtěl jsem vás vzbudit. Jen jsem hledal nějaký úkryt před zimou,“ třásl se zajíček strachy.
„Já nejsem medvěd, ale medvědice Amálka. Proč nejsi u své rodiny v noře, vždyť tam venku je děsná zima a ty jsi ještě mládě,“ divila se Amálka.
„Já nemám rodinu. Vyhnali mě, protože jsem jiný,“ ukázal smutně na své uši.
Medvědice si povzdechla a chvíli přemýšlela. „Tak tu zůstaň se mnou. Já nějaké dobroty ještě mám. Můžeme bydlet spolu,“ usmála se Amálka na Flíčka.
„Vážně ? Ale vždyť ty jsi medvěd a já zajíc,“ divil se Flíček a chvíli na medvědici nevěřícně koukal.
„No ano, aspoň tu budu mít společnost a mám se o koho starat. Navíc je období Vánoc, a to by neměl být nikdo sám,“ řekla mu s úsměvem.
„Takže budeme jako rodina?“
„Ne jako, my budeme rodina!“ objala Amálka jemně Flíčka, a ten radostí zavrtal svůj čumáček do jejího kožichu.
A tak se medvědice ujala zajíčka Flíčka a starala se o něj jako maminka o syna. Flíček byl šťastný, že někam patří. Uvědomil si, že se nemusí stydět za svou odlišnost, protože zjistil, že se vždycky najde někdo, komu nebudou jeho bílá ouška vadit.
Nicoletta Fabinová
O autorce : Nicoletta Fabinová
Do svých tří let jsem žila v dětském domově v Aši, pak jsem se dostala do pěstounské péče a získala tak milující mámu, tátu a dva starší sourozence. Moji pěstouni mi kromě rodinného zázemí a lásky dali také možnost “léčit“ mé postižení, dětskou mozkovou obrnu, a já tak můžu chodit o berlích. Díky nim jsem zvládla i obor s maturitou. Za toto všechno jim budu vděčná do konce života.
