Důležitou osobou plzeňské poradny náhradní rodinné péče je už pár let Lucie Baliharová. Nejen, že doprovází rodiny, ale také absolvovala výcvik ve vedení kurzů Terapeutického rodičovství a je i lektorkou koncepce Silní rodiče – silné děti. „Pěstounství je běh na dlouhou trať, která je často velmi náročná,“ říká Lucie. „Důležité je pečovat o sebe tak, abychom na tento běh měli dost sil a nebáli se požádat o pomoc, když nám docházejí.“
Máš v rodině nějaký profesní vzor ?
Překvapivě nemám v rodině nikoho, kdo by se věnoval práci s lidmi v tom smyslu, jakým se dnes chápe sociální práce. Ale vždycky mě bavila psychologie, ráda jsem četla knížky o věcech, které nás přesahují. Takže jsem se původně hlásila na psychologii, kam jsem se naštěstí nedostala, protože si myslím, že bych byla příšerný psycholog. Nejsem schopná, nebrat si domů zátěž klientů, pokud bych s tím byla v denním kontaktu. Šla jsem tedy na techniku, kde jsem si jenom ověřila, že to nebude ten správný směr. No a za rok jsem se dostala na sociální práci, abych brzy zjistila, že je to opravdu moje cesta.
Kam jsi zamířila po škole ?
Z počátku jsem pracovala s lidmi s mentálním postižením v oblasti zaměstnávání lidí s postižením, a to mi hodně dávalo smysl. Pak se to přehouplo do práce s lidmi s psychiatrickým onemocněním a přestala to být sociální práce. Spíše byl tlak, aby oni pracovali dobře a plnili spoustu požadavků, takže se z toho stal byznys. Nicméně jsem v té době otěhotněla a věděla jsem, že už se po mateřské nechci vracet do stejného zaměstnání. No a když jsem pak hledala práci, tak zrovna přijímala pobočka SPR v Plzni, takže jsem se přihlásila do výběrového řízení a klaplo to. Ve Sdružení jsem od ledna 2017.
Naplňuje mě to, protože je to práce s lidmi. Umím si přestavit, že pro některé rodiny je to i velká pomoc, když někdo přijde, popovídá si s nimi a s něčím pomůže. Navíc se v této oblasti můžu rozvíjet, a to je nekonečná práce, aby byl člověk dostatečně dobrý. Nevím, jestli „dobrý“ je to správné slovo, spíš dostatečně odborný, dostatečně empatický… Což je něco, co buď máme nebo nemáme, ale i tak se dá prohlubovat.
Jaký byl začátek ? Překvapilo tě něco ?
Ze začátku jsem pracovala jen na poloviční úvazek. Dostala jsem v úvodu pět rodin a úplně mi nebylo jasné, co je vlastně mojí prací, co jim můžu všechno přinést. Nějakou dobu jsem to za pomoci vedoucí, kolegyní a samostudiem hledala. Postupně mi začalo být jasné, kde jim pomůžu a kde už ne, ale třeba je alespoň vyslechnu. Vždycky říkám : Ne všechno vám dokážu pomoci vyřešit, ale aspoň si spolu můžeme poplakat a společně hledat řešení.
Prozření bylo, když jsem začala doprovázet rodinu, kde jsem cítila, že mě nepřijímají, že v podstatě nechtějí, aby k nim někdo chodil. Jsou rodiny, které jsou za doprovázení vděčné, cítí to jako podporu a užívají si ji, a pak jsou rodiny, které to vnímají jako zátěž, mají pocit, že jsou zase kontrolované a říkají, že nic nepotřebují. K nim se snažím nacházet cestu, dát jim najevo, že chápu, že je to pro ně složitá situace.
Co ti v takové situaci pomáhá ?
Moc dobrá je supervize nebo intervize. Mně pomáhá probrat to s kolegyněmi na poradách, kde se vzájemně podporujeme. Mám jednu takovou rodinu, kde hodně hledám, jak s nimi najít společnou řeč, a právě i na té supervizi jsem to řešila. Podstatné je, aby rodina přijala, že je občas přijdu navštívit a můžu jim něco nabídnout. Pokud chtějí, mohou to přijmout, pokud nechtějí, nemusí. A také abych já se u toho necítila vyhořelá. Nakonec i s touto rodinou jsme si porozuměli v tom, co nechtějí a co naopak je pro ně podpůrné.
Mě nabíjí, když vidím, že ta moje práce rodinu někam posunula nebo je pro ně přinejmenším příjemné, když mohou někomu sdělit, jaký mají problém. Postěžují si třeba, že jim jejich chlapeček zase lže, štve je to a co s tím můžou dělat. Popovídáme si o tom, řeknu, jaké jsou zřejmě důvody a jak je možné situaci zkusit řešit. Jestli potřebují víc, mohu doporučit psychologickou podporu.
Jak tvoje práce ovlivňuje tvoji rodinu ?
Mám dvě děti. Když byly malé, tak jsem jim řekla, že pracuju s rodinami, které mají děti a takové vysvětlení stačilo. Teď je jim devět a jedenáct, víc se zajímají, víc chápou. Také byly na nějaké akci pro pěstouny, a pak jsme si vysvětlovali, že to jsou rodiny, které se starají o děti, které nevychovávají jejich vlastní rodiče. Řešili jsme spolu, jak se to může přihodit, že se rodiče nepostarají o svoje děti… Ptají se třeba, proč některé děti žijí s babičkou, a ne s maminkou. Teď už je to asi dobré, ale myslím, že bylo období, kdy je napadlo, co kdyby se jim to také stalo. Snažím se jim vysvětlit, co se může všechno mezi lidmi dít, ale podat jim to tak, aby se nebály a vnímaly to jako součást života. Někdy pracuju večer doma, pak samozřejmě chodí s požadavkem, ať už toho nechám a jdu dělat něco s nimi. Ale jinak si myslím, že je přínosné, že mám práci, o které s nimi můžu mluvit. Je dobré, aby věděli, co se děje mezi lidmi a byli vnímavější k fungování rodin. Prohlubuje se tak citlivost k tomu, že když se dítě nějak chová, třeba ve škole, má pro to asi nějaký důvod. Dneska už řeknou : „On zlobí a nám to, mami, vadí, ale možná něco zažil, že?“ Myslím si, že pro ně může být do života užitečné, vnímat, co se v lidech pod povrchem děje. Když se s nimi o tom bavím, přicházejí na spoustu věcí. Dokážou pochopit něčí chování mnohem snáz a není tam to prvotní odsuzování.
Tak to ale musíš přece jen být kus psychologa.
V práci s lidmi trocha psychologie vždycky je a samozřejmě se dovzdělávávám. Také chodím do rodičovské skupiny, kde hodně řešíme traumata a další věci, které trápí běžné rodiče. Jdeme pod ty vrcholky ledovce a mluvíme o tom, co nás všechno ovlivňuje. Ono to pomáhá i v profesním životě, člověk pak lépe přijímá lidi, kteří jsou uzavření, protože jsou třeba zranění. Neuzavře se tak rychle vůči nim. Snažím se mít otevřenou dlaň, porozumět, že teď jsou uzavření, protože mají z nějakého důvodu strach. Jsem potom moc ráda, když se třeba po čase nějaké okno pootevře a něco ke mně pustí.
Tuto skupinu vedeš nebo jsi v ní klient ?
Nevedu ji, tuhle skupinu vede psycholožka. Ale máme ji už několik let a setkáváme se každý měsíc. Začínali jsme jako skupina rodičovská s tématy o výchově a časem se přidala také témata z oblasti partnerství : jak k tomu přistupovat, abychom nacházeli společnou řeč nejen ve výchově. Chodili tam i muži, ale teď aktuálně jsme samé maminky. Každá řešíme jiný problém, který může být poučný i pro ostatní. A střípky z těchto setkání si přináším i do práce. Jasně, že děti v náhradních rodinách mají ještě hlubší problémy, ale spousta biologických dětí má traumat také dost.
Jak jsi se dostala ke koncepci Silní rodiče – silné děti ?
V Praze jsem, myslím v roce 2017, viděla prezentaci různých projektů z celé republiky na podporu rodiny a tam představilo dobrovolnické centrum z Ústí nad Labem kurz pro lektory tohoto výchovného systému. Mě to zajímalo, říkala jsem si, že by mi to mohlo pomoci v práci, tak jsem ho absolvovala. Byl dvoudenní a upřímně řečeno, kdybych za sebou neměla nějaké zkušenosti, včetně té rodičovské skupiny, kurz Zkušeností k respektování a další věci, tak bych si netroufla takový seminář pro rodiče vést. Jasně, dostali jsme manuál, ale v tom kurzu se občas odkryjí věci, se kterými bych si jen s manuálem neporadila.
Pár kurzů jsme otevřeli pro pěstouny, měli jsme v Plzni i kurz pro veřejnost. Nabízím možnosti, jak můžeme k dětem přistupovat, čím prohloubit to dobré… a rodiče často k tomu doplňují, co jim ještě dalšího funguje. Je to výborná spolupráce ve skupině a vzájemně se obohacujeme. Snažím se samozřejmě, aby prostředí bylo bezpečné a účastníci se nebáli otevřít.
Dá se jednou větou říct, v čem tento výchovný systém spočívá ?
Princip je, vychovávat děti bez násilí, tedy bez fyzických i psychických trestů.
Můžeš zmínit nějaké konkrétní, téměř bych řekla instantní rady z některého kurzu ?
Doporučuju, a myslím, že to hodně rodičů aplikuje, trávit společně čas. Dobrá je třeba společná večeře, při které se všichni sejdou a povídají si. To je podle mě veliký pomocník ve vytváření pohodové atmosféry v rodině. Doplňuje se to hezké, sytí se vztah. A když pak občas zakřičíme, tak se nic tak hrozného nestane. Přirovnávám to k citovému kontu : když nasytíme vztah tím hezkým, neohrozí ho nějaký křik. Ale ve chvíli, kdy nemáme vztah na dobré úrovni, tak dítě není ochotné spolupracovat, my také ne, skřípe to a nikam se neposouváme. Občas říkám : pokud vám vztah skřípe a víte, že se stejně na ničem nedomluvíte, tak netrvejte na pravidlech, opravte vztah, a pak můžete pravila začít zavádět. Dítě potom bude ochotnější je dodržovat.
Pokud je dítě v nějakých emocích, tak se opravdu nic nenaučí. Přijaté děti mají za sebou různé hrůzy a emoce jim spouští leccos, ani si nemusíme uvědomit, co to bylo. Ve chvíli, kdy s nimi mávají emoce, mají vypnuté racionální uvažování a nejsou schopné se učit. Takže stát nad ním a křičet : „Už jsem ti stokrát ukázal, jak si máš zavázat tkaničky!“ je úplně zbytečné.
Co ještě dalšího patří k těm základním a důležitým postojům ?
Často se bavíme o tom, jak věnovat dítěti pozitivní pozornost. Protože děti hodně potřebují pozornost rodiče, a když dítě tzv. zlobí, tak je to v mnoha, mnoha, mnoha případech touha po pozornosti. Zvlášť to platí pro menší děti. Když dostanou jen negativní pozornost, tedy odezva přichází jen v situaci, kdy zlobí, tak budou zlobit dál, aby získali alespoň něco. Mnohem lepší je, všimnout si dítěte, když je hodné : „Teda ty si tady teď maluješ, to je skvělé. Já jsem zatím stihla dát nádobí do myčky.“ Mnohdy to rodiče řeší úplně opačně : „Teď si hrajou, tak já tam raději nepůjdu, abych nenarušil to dobré, co teď běží.“ Jasně, že když se na dítě obrátíme s tím : „Ty si tady hezky maluješ…,“ tak navážeme kontakt, který nás sice může zdržet, ale ono se naučí, že dostává pozornost pravidelně v těch pozitivních případech a nebude o ni tolik žádat zlobením. Snáze vydrží chvíli počkat, když to bude třeba.
Zároveň je dobré, když dítě má svůj čas s rodičem o samotě. V každé rodině jsou jiné možnosti a někdy se to těžko stíhá, ale je důležité, aby dítě vědělo, že dostane třeba aspoň pět minut, kdy má rodiče pro sebe. Vezměme to třeba podle věku. Prvně se věnujeme dítěti, které je malé a není schopné počkat, pak tomu většímu a ještě většímu. Ani to není nutné každý den, ale je skvělé, když se dítě může těšit na tu chvíli, kdy má mamku nebo tátu samo pro sebe. A je dobré, když se to děje pravidelně. Ta jistota je zapotřebí. Protože jinak dítě neví, kdy to bude a jestli to vůbec přijde.
Spousta z nás asi zažila ten rodičovský přístup, že dítě nemá rodiče takzvaně „votravovat“. A obávám se, že se to ještě pořád dost předává z generace na generaci.
To znám : „Teď se baví dospělí, ty šoupej nohama.“ To je přesně ta situace, kdy dítě nemá šanci domoci se pozitivní pozornosti, takže si ji bude zajišťovat tím zlobením. Když jsme v něčem byli vychovaní, jsou ty vzorce chování uložené hluboko a reakce podle těchto schémat naskakují automaticky. Občas někdo v tom kurzu pronese něco jako : jsem špatná máma. Tak jim říkám, že všichni vychováváme svoje děti, jak nejlíp umíme. Samozřejmě se na nás podepsalo, jak se chovali k nám a je velmi obtížné ta schémata opravit. Takže to děláte, jak nejlíp umíte, stejně jako to dělala vaše maminka. A my víme, že by bylo skvělé, kdyby jednala jinak, ale ona to neuměla. Už to uvědomění, že by to mohlo být jinak, je pokrok. Nedá se očekávat, že zítra přijdete domů, a všechno se změní. Ten vzorec chování naskočí úplně automaticky. Dítě rozlije pití a rodič zařve. Po zklidnění emocí se vzorec schová, my si to uvědomíme a můžeme říct : Jé, promiň, já jsem na tebe teď strašlivě zakřičela a vím, že to nebylo dobře. Lekla jsem se …“ Vysvětlit dítěti, že jsem udělala chybu, nechci na něj křičet, nechci mu dát na zadek (cokoliv tam kdo má jako vzorec svého automatického chování), ale neumím to jinak, ať se nezlobí. Mimo jiné se tím děti učí, že se můžeme omluvit. Nebát se toho, že si dítě může myslet, že rodič je slaboch, nemá autoritu. Naopak děti velmi vnímají a pamatují si, že i ten jejich velký dospělý se jim dokáže omluvit. Můžou z toho vyvodit, že i oni se mohou omlouvat a je to dobrá věc.
Zároveň je skvělé dětem naslouchat. Když se chtějí svěřit, je důležité jim dát prostor. Nejde to vždycky hned, ale je možné říct třeba : Teď nemůžu, ale večer si k tomu sedneme. Pak je opravdu důležité, dodržet slib a vyslechnout, co nám chce dítě povědět. Když vím, že to asi nestihnu, je lepší říct, že toho mám dnes moc, ale zítra si ten čas udělám. Nicméně jsou věci akutní a děti je potřebují probrat hned. Pak bych doporučila, aspoň trošku jim prostor dát, aby nám to mohli povyprávět. Nebagatelizujte jejich problémy. Věty typu : „To jsou ty tvoje dětské starosti,“ jsou pro dítě strašně dehonestující.
U pěstounů zvlášť je důležité pořád si uvědomovat, že to, co vidíme, je opravdu jen špička ledovce a pod hladinou jsou obří masy něčeho, co často nedohlédneme a někdy se i bojíme pod tu hladinu podívat. Není nic špatného, popsat doprovázející pracovnici, co se děje, přiznat, že tomu moc nerozumím a požádat o radu. Když klíčová pracovnice nebude přesně vědět, protože třeba také nezná, co je pod hladinou ledovce, může přece jen poradit, co by to mohlo být nebo doporučit odbornou pomoc.
Také je důležité, aby pěstouni byli spokojení a v klidu. Protože jinak nebudou vyrovnaní ani v jednání s dětmi. Opečovávejte se, dělejte si radost, nebojte se říct dítěti, že teď si potřebujete odpočinout, a ne s ním něco řešit. Opravdu je to zásadní, protože pak bude z čeho čerpat.
Také máš dost naloženo, tak jak opečováváš sebe ?
Mě baví se posouvat v práci, nicméně to je pořád činnost mentálně zatěžující. Takže jsem se rozhodla učit se hrát na piano. Někdy mě to také dostává do emocí, protože ruka dělá něco úplně jiného, než má. Ale je to něco, co dělám fakt pro sebe. Nikdo to po mně nechce, nikde nebudu vystupovat. Moc se mi to líbí. Jen se trochu obávám, že nemám talent. 😊
A hrála jsi jako malá ?
Nikdy na nic. Noty se také učím až teď, v dospělosti. Ale baví mě to. A ráda chodím do přírody. Obzvlášť, když je hezky. Jen se nechat prohřát sluníčkem a koukat na stromy. Ráda si povídám a hraju s mými dětmi. Když probíráme hlubší věci, úplně cítím, jak nás to oboustranně nabíjí.
Co bys ráda dosáhla v profesi za rok, za dva, za tři…?
Mám výcvik pro lektory terapeutického rodičovství, tak bych ráda zkusila rozběhnout tyto kurzy. Líbilo by se mi rozšířit to víc mezi náhradní rodiče, protože by dosáhli většího porozumění přijatým dětem a bavilo by mě, být jim na této cestě průvodcem.
Ráda bych i nadále doprovázela rodiny a víc prohlubovala své znalosti a možnosti, jak je podporovat. Chtěla bych pokračovat v seberozvoji a zároveň přispívat k příjemné pracovní atmosféře. Je důležité, aby se člověk cítil v práci dobře a měl podporu kolegů i vedení. U nás Plzni to tak je, jsem za to velmi vděčná a děkuji.
