Po úvodním článku, který se věnoval neurotypicitě, neurodiverzitě a navazující problematice diagnóz jako autismus, Aspergerův syndrom, ADHD, ADD a dalších, přinášíme několik odpovědí od specialisty na tuto oblast, terapeuta Miklose Csémy. Od roku 2012 se věnuje problematice autismu a usiluje o jeho destigmatizaci. V průběhu let se jeho zaměření rozšířilo na široké téma neurodiverzity.
Jak byste charakterizoval neurotipicitu a neurodiverzitu ?
Neurodiverzita vychází z přirozeného stavu věcí. Často slýcháme, že každý jsme jiný a neurologicky to tak opravdu je. Na tom, jací jsme, se nepodílí jen geny, ale to, co jsme zažili od momentu, kdy někoho napadla myšlenka, že bychom vůbec mohli existovat. Toto je velmi důležité vědět a mít na paměti zejména u dětí v náhradní rodinné péči. Představy našich biologických rodičů o nás se stávají součástí našeho sebeobrazu, nejen na vědomé úrovni, ale i skrze to, co jsme zažívali během těhotenství, při narození a po něm. Neurodiverzita tak dává prostor pro přijetí rozmanitosti, ale také zkoumání toho, jak co ovlivňuje naše prožívání, emoce a v jejich důsledku pak i chování.
Neurotypicita je odkaz na neurologickou normu, která však neexistuje. Dr. Walker správně poukazuje na to, že ve skutečnosti jde o neuronormativitu, tedy snahu zapadnout do nějakých představ – okolí nebo vlastních – o tom, jací bychom měli být. Řada významných psychologů a psychoterapeutů takovou snahu “zapadnout” označuje za falešnou. Pro naši sebehodnotu a prožívání může mít drtivé následky. Pocit nepřijetí je bytostně traumatizující a u dětí v náhradní rodinné péči je dle mojí zkušenosti bez výjimky součástí jejich příběhu.
V ČR se diagnostikují různé druhy autismu jako dětský, atypický… Ovšem to by znamenalo, že je nějaký typický autismus a dospělý autismus… Jak si to vysvětlovat ?
Klasifikace autismu se neustále mění a vyvíjí, Zmíněné rozlišení už v současné klasifikaci není, přesto ho řada odborníků stále užívá a rodiče nebo pěstouni se tak s ním mohou setkat. Je třeba si uvědomit, že klasifikace autismu se nezakládá na nějakých objektivních biologických kritériích a už velká řada odborníků i výzkumů zdůrazňuje překryv autismu, ADHD a traumatu. Osobně se setkávám s tím, že se na mě obracejí klienti s diagnózou ADHD, kteří by před deseti lety určitě dostali diagnózu autismu. Mnozí kolegové z ČR i ze zahraničí otevřeně hovoří o tom, že někdy diagnózy prostě kvůli míře překryvu nejde rozlišit – symptomatologie je téměř totožná.
Pro rodiče a pěstouny není tak důležitá diagnóza, jako to, aby rozuměli tomu, co dítě prožívá a jak ho mohou vhodně podpořit. Naše neurobiologie žádný “autismus” nezná. V prožívání, v našem těle a centrální nervové soustavě dochází k dysregulaci, která způsobuje řadu obtíží, na něž si rodiče mnohdy stěžují : problémy s trávením, spánkem, pozorností, pamětí, pocitem nízké hodnoty a další. U dětí v náhradní rodinné péči se pak tato dysregulace většinou pojí spíše s jejich historií než s nějakou diagnózou.
Čemu tedy pomůže stanovení diagnózy ? A proč je neurodivergence u děvčat/žen hůře odhalitelná ?
Tohle je velmi dobrá otázka. Odpověď je velice individuální a závisí na konkrétní situaci, věku dítěte, způsobu sdělení diagnózy atp. Ve většině případů je diagnóza pro rodiče obrovský šok, který může způsobit velkou bolest, nebo i trauma. Riziko je, že se ve vztahu k dítěti zaměří na diagnózu, kterou si budou vysvětlovat prožívání dítěte. Ale tak to není. Každé chování a prožívání má svůj důvod, a ten nemá souvislost s diagnózou. Je velice důležité dávat si pozor např. na odborníky, kteří “pracují s autismem” nebo nějakou jinou diagnózou. Lepší je spolupráce s dobrým dětským terapeutem, který dokáže to, co dítě prožívá, vnímat nejen v kontextu nějaké diagnózy, ale zejména v kontextu vývoje.
Horší odhalitelnost u děvčat a žen většinou vysvětlujeme např. tendencí k větší sociální nenápadnosti, maskování atp. Ale ono nejde jen o ženy a dívky, ale i členy různých etnik nebo socioekonomických skupin. Bude to znít možná radikálně, ale jde o objektivní selhání vědy.
Jak porozumět tomu, co neurodivergent prožívá ? Máte nějaká doporučení, nějaké typy na nástroje pro rodiče ?
Všichni lidé mají ten nejdůležitější nástroj v sobě od narození – je to empatie. Dnes už díky vědě víme, že empatie a vztah nejsou jen nějaká slova nebo koncepty, ale že jde doslova o synchronicitu pravé hemisféry mozku, kdy se ladíme na stejnou vlnu a jsme schopni rozumět tomu, co cítí druhý a druhý to také vnímá. Někdy nám ale v citlivém empatickém vztahu může překážet záplava různých příruček, metod, technik a rad na to, jak být dobrým rodičem. Nebo také právě různá “univerzální” moudra a rady, týkající se jednotlivých diagnóz. Důležité není vědět, jak se cítí dítě s “nějakou diagnózou”, ale jak se právě teď cítí dítě, které mám před s sebou.
Mnohdy se doporučuje používat s dětmi alternativní komunikaci a s tím jdou různé materiály ve formě obrázků, gest apod. Kdy začít, jak moc do toho dítě tlačit ?
Tohle je opravdu citlivé téma. Roky jsme se nejen u nás setkávali s plošnou aplikací různých obrázkových systémů, jako je PECS, VOKS, zase v odkazu na to, že tak to “autistické děti” potřebují. Vůbec to tak není. Každý jsme opravdu jiný – někomu to může pomoci, v jiném to vzbudí frustraci nebo stud. Důvodů, proč děti nemluví, nekomunikují, komunikují omezeně, je celá řada, je třeba znát osobní i rodinnou historii, vidět samotné dítě v interakci s rodičem. Komunikace není jen řeč, ale i chování. Tím hlavním cílem je na začátku ošetřit, aby dítě mohlo komunikovat svoje potřeby. Pokud to nedokáže a my nedokážeme porozumět tomu, co potřebuje, co by si přálo nebo co se v něm odehrává, pak si dovedeme představit, jak možná prožívá svět – jako zmatené místo, kde mu nikdo nerozumí. To někdy vede ke stažení se do sebe, k frustraci a vzteku. To je i odpověď na to, jak moc dítě tlačit, pokud se snažíme rozvíjet komunikaci pro dítě a s ohledem na jeho potřeby, bude jakýkoliv tlak spíš proti nám. Vliv stresu na mozek je neurotoxický, doslova mozek ničí a brání jeho rozvoji. Aby se dětský mozek mohl učit a rozvíjet, potřebuje především velký pocit bezpečí a jistoty.
Pokud je neurodiverzita „vaším tématem“, doporučujeme www.neurodiverzita.cz
Miklos Csémy je terapeut, který se ve své praxi věnuje neurodivergentním klientům, zejména dětem a dospívajícím. Tématu neurodiverzity se věnuje v rámci osvětové a publikační činnosti od roku 2012. Je provozovatelem portálu neurodiverzita.cz a vzdělávacího portálu pro terapeuty trpy.cz.
