Montessori pedagogika klade důraz na samostatnost dítěte, ovšem principů, kterých se drží, je celá řada. Dítě v takové škole sice má možnost volby, ale své povinnosti v termínu splnit musí. Odpovědnost je na něm. Samozřejmě i role učitele má svá pravidla, ve většině hodně odlišná od těch, na která jsme zvyklí v běžné základní škole. Jak tedy Montessori škola vypadá, jak se tam učitelé k dětem chovají a v čem je vstřícnější ? Dlouholetou zkušenost má vystudovaná hrnčířka, učitelka a v neposlední řadě pěstounka Štěpánka Maryšková.
„Když by někdo nezasvěcený nahlédl do třídy, vypadalo by to mnohdy, že tam učitel vůbec není. Je hodně upozaděný. Do učitelské role vstupuje, jen když něco vysvětluje nebo s některým dítětem pracuje individuálně. Jeho pozice je nejvýraznější, když děti nejsou ve třídě a on si připravuje materiály na další dny. Musí se soustředit na věci, které viděl ten den v průběhu výuky a reagovat na ně. Vědět, které dítě si bere jakou pomůcku, co by mu měl nabídnout do dalších dnů, aby výuka každé dítě neustále motivovala“, vysvětluje učitelka Montessori základní školy Štěpánka Maryšková.
V čem se na první pohled Montessori škola liší od té klasické Základní školy ?
U nás jsou tzv. trojročí : 1. až 3., 4. až 6. a 7. až 9. třída. Děti tak vlastně slyší látku několikrát a procvičují si ji stále dokola a starší děti také vedou mladší. A starají se o sebe i po kázeňské stránce.
Máme přesná pravidla, jak má vypadat výklad od učitele. U malých dětí je jeho délka mezi třemi a pěti minutami, u starších dětí je samozřejmě delší. A pak na bázi toho výkladu dítě pracuje samostatně, ve dvojici nebo ve skupině.
Děti učitele oslovují jménem, neříkají mi paní učitelko. V každé třídě je asistent, a ten je pro všechny děti. I když jsou děti bez stanovené diagnózy, v každé třídě se najdou takové, které jsou třeba pomalejší a potřebují větší podporu dospělého.
Používáme spoustu pomůcek podle Montessori principů a pak další, které má každý učitel — průvodce trochu podle svého. U nás ve třídě kromě těch Montessori pomůcek používáme ještě další, které jsem si vyrobila sama – různé kartičky, hodně věcí jsem také ušila. Jsou uložené v popsaných krabicích a děti si je odtud samostatně půjčují.
Velký důraz je kladen na volbu dítěte, jak, kdy a s čím bude pracovat. Po domluvě si stanoví svůj plán práce. Mladším dětem ho doporučí a více ho vede vyučující. U nás v prvním trojročí máme čtrnáctidenní plán.
V závěru školního roku probíhají prezentace, při nichž děti učivo, které jsem jim předkládala během roku, vykládají ostatním a vlastně si ho takto opakují. Odprezentují svou práci a ostatním dětem zadají jednoduchý úkol. Musí říct, jak přesně mají postupovat : jak se mají posadit, kolik dětí bude u konkrétní pomůcky, jak si mají připravit svoji prezentaci…
Kolik máte dětí ve třídě ?
V prvním trojročí máme 15, kolegové 24 a 27. Naše škola je čtyři roky stará, dříve jsme patřili k jihlavské škole. Teď jsme tedy na Vysočině dvě Montessori školy.
Nejdůležitější je, aby dítě bylo v psychické pohodě. Pokud je v pohodě, naučí se úplně všechno samo, protože to chce.
Co když dítě zkrátka v psychické pohodě není a dává to najevo tím, čemu my dospělí říkáme zlobení ?
My říkáme, že vyučující je strážce klidu. Nejčastěji dítě zlobí, protože se nudí nebo nepochopilo úkol. Pak je jasné, že je třeba se mu věnovat, znovu vysvětlit, co má dělat.
Mezi dětmi samozřejmě nastávají situace typu : Ty mi tady něco děláš… To je nespravedlivé… A vyučující je tam od toho, aby naslouchal dětem, které mu vysvětlí, co se stalo, a potom tu situaci adekvátně vyřešil. A děje se to hned. Ve třídě máme tzv. kouzelnou židli a kdo na ní sedí, s tím se řeší, co je potřeba. Nebo si na ni může sednout dítě, které si se mnou potřebuje popovídat. Také je to intimní místo, protože když někdo sedí na kouzelné židli, tak k němu nikdo nepřistupuje.
Co když vznikne spor o to, kdo na ní bude sedět ?
To se nestává. Někdo potřebuje delší čas a ten další ví, že na něj přijde řada potom. Když se mnou potřebuje nutně mluvit hned, tak si mě najde jiným způsobem. Naše děti vědí, že mi mohou vlézt na klín, mohou se přitulit, když potřebují fyzický kontakt. Někdo ho potřebuje i vícekrát za den. Já jsem hodně kontaktní průvodce, mně to nevadí. Jsem na to zvyklá a těší mě to. Vždycky se dětí ráno ptám, kdo potřebuje obejmout, kdo se potřebuje přitulit, podat ruku, pohladit…. Nabízím jim, aby si o to říkaly, protože si myslím, že je to takto v pořádku.
Jak vypadá režim dne ve vaší škole ?
My začínáme o čtvrt na osm a první trojročí končí v jednu. Od čtvrt na osm do osmi je pro všechny třídy dohromady tzv. ranní chvilka, kdy si děti můžou vybrat aktivitu podle svého přání, třeba kreslení, tancování, cvičení jógy, mají ve třídě šachy nebo si třeba můžou jít ven zahrát fotbal… Některé ranní chvilky vedou děti a některé učitelé — průvodci. S postupem školního roku méně vede ranní chvilky průvodce a více děti sami, zvláště ty starší.
Po ranní chvilce se děti rozejdou do svých trojročí a každé to má zorganizované trochu jinak. My v tom nejmladším ráno začínáme rituálem, kdy zpíváme a říkáme si básničky. Trvá to přibližně deset minut a většinou si to děti také organizují samy. Někdy jim do toho vstoupím a nějakou říkanku si třeba zrytmizujeme nebo přidám novou.
Potom následují kádéčka, což jsou věci, které se dějí Každý Den. Tento blok trvá hodinu a půl a patří do něj i svačina. Obsah těchto tematických celků je vždy naplánovaný na čtrnáct dní a co se v něm z matematiky, češtiny a dalších předmětů procvičuje, mají napsané na nástěnce a dostávají to na vědomí také rodiče. U nás nemáme prvouku, ale kosmickou výchovu, ve které je zahrnutý dějepis, zeměpis, přírodopis, fyzika.
V kádéčku se hodně procvičuje. A když je látka procvičená, tak se mohou děti vzájemně prověřovat. Takže si dávají diktáty nebo mají kartičky, které si čtou, případně si řeknou o kontrolku, kterou potom hodnotím já. Pokud je vše v pořádku, pak mají splněný výukové téma, jak my říkáme bublinu.
V průběhu dne je několik prezentací, tedy výkladů od učitele. Například jsme v češtině probírali slova nadřazená a podřazená. Když se někdo ozve, že už látku zná, může mi pomáhat vysvětlovat ji těm mladším.
Po dvou týdnech si děti ukládají svoje materiály do složek. Můžou si je také vzít domů, aby rodiče viděli, čemu se věnovaly a jak se jim daří. S každým individuálně probereme, jak mu to šlo. Děláme si poznámky, co je ještě s konkrétním dítětem třeba procvičit nebo mu dovysvětlit.
Píšou se v Montessori škole klasické písemky a testy ?
Ano. Zvláště starší děti, od druhého trojročí, se hodně chtějí všelijak testovat a porovnávat se s kamarády z běžných škol. Dostávají slovní hodnocení, kdy jim povíme, jak na tom jsou. O známky si sice říkají, ale my známkujeme až ty nejstarší ve třetím trojročí.
Určitě máte nějaká vnitřní pravidla. Jak se dětem daří je zachovávat ?
To víte, že někdy nedaří. Pořád je třeba je připomínat. Třeba : Dítě vstupuje do třídy bez klepání a polohlasem požádá průvodce o to, co potřebuje. Po chodbě se neběhá, když dítě potřebuje, tak se domluví s učitelem a jde ven. Nebo : Do jídelny se chodí v určený termín, jinak musí požádat, jestli tam může. Takovým drobnostem říkáme ladnosti a těm se děti učí v průběhu celého roku. A když nějaká ladnost vymizí, tak se musí připomínat. Stačí jen poukazovat na ty věci, které se dějí. Třeba jsme řešili, jakým způsobem máme pečovat o toaletu. Každý den jsme šli na WC a řekli jsme si, co je třeba pravidelně udělat, no a časem se ukázalo, že už to není potřeba.
Do jaké míry může dítě prosadit svůj názor nebo svůj postup, jak se konkrétní úkol má plnit ?
Spousta lidí si Montessori pedagogiku představuje jako bezhraniční prostor, kde si děti dělají, co chtějí. Tak to není. Každé dítě má svůj plán, který samostatně nebo s podporou průvodce naplňuje. Děti samozřejmě zkouší hranice, a to nejenom ty s nějakou diagnostikovanou potíží. Občas se „zaseknou“ a trvají na svém, křičí, dupou… Mají nějakou emoci, kterou nezpracovaly a potřebují ji projevit. Když emoce přejde, je třeba říct : „Hele, takhle to u nás nefunguje. Nabídnu ti možnosti, jak tu práci splnit. Můžeš ji udělat hned nebo později, ale neexistuje, že ji neuděláš vůbec.“ Volba je kdy a za jakých podmínek.
Co děti, které se stydí, neví jak do toho, bojí se, aby něco nepokazily…
To je psychická bariéra — strach z neúspěchu, obava, že budu aucajdrem… Tady přichází velká role pedagoga, který toto musí rozpoznat. Takovému dítěti je třeba se mnohem víc věnovat a dávat mu velkou podporu, aby překonalo ten blok, protože pak pochopí, co se vlastně po něm chce, splní úkol dobře, což je pro něj velký pokrok, kterým posílí své sebevědomí. Samozřejmě taková podpora nestačí jednou, ale příště už třeba nebude mít takový problém se do něčeho pustit.
Když se dítě zasekne a odmítá spolupracovat, musí pedagog zjistit, co ho k tomu vede. Jestli na něj mluvím špatným tónem, je to pro něj z nějakého důvodu nepřijatelný úkol, nerozumí tomu, co má vlastně dělat a podobně. Někdy to vypadá, že na dítě nic nefunguje. Tak to musím zkoušet znova a znova.
I když je to mravenčí práce, na každé dítě se musí najít metoda. Zkrátka klíč k dítěti, kterým ho lze odemknout.
Jak probíhá komunikace s rodiči ?
Některé děti jsou málo sdílné a když se jich doma zeptají, co bylo ve škole, řeknou : „Dobrý“. Rodiče mohou, jak už jsem říkala, sledovat průběh výuky prostřednictvím dvoutýdenních plánů, materiálů, které si po uzavření tematické bubliny děti nosí domů.
Pak máme tzv. triády, což jsou schůzky dítěte, rodiče a učitele. Tady se rodič dozví, jak dítě pracuje, co se mu daří, a co ne.
Někteří rodiče potřebují přijít do školy častěji, protože zkrátka pravidelněji potřebují vědět, jak si dítě stojí. To samozřejmě není problém. S mnohými rodiči jsme opravdu v úzkém kontaktu a máme velmi dobré vztahy.
Dáváte domácí úkoly ?
Učím už víc jak 25 roků a od domácích úkolů jsem téměř úplně upustila. V prvním trojročí naprosto. Když pracují děti ve škole, pracují opravdu hodně. Práci mají naplánovanou na čtrnáct dní a když ji po této době nemají hotovou, mají možnost ji dodělat doma. Ale klasické domácí úkoly tu nejsou. Nastane-li situace, že někdo něco nestihne, je jasné, že tomu třeba nerozumí a nezvládl by to, ani kdyby to dělal doma za úlohu. Obvykle pak máme pohovor s rodiči. Většinou je to u dětí, které limituje nějaký hendikep, takže pak mají snížené požadavky na výkon. Nicméně to, co má dítě zadané, by mělo splnit a většinou se to daří.
Jak Montessori metody prospívají dětem s ADHD, ADD, dyslektikům, dysgrafikům a dalším s podobnými problémy ?
Musím přiznat, že pro děti s velmi těžkým ADHD, které se nedají nijak ukotvit, tento systém není vhodný. Takové dítě potřebuje osobního asistenta. Ve škole máme takto diagnostikované děti, které potřebují individuální plán a samozřejmě toho asistenta. Jde vždy o individuální přístup s velkou dávkou trpělivosti ze stran průvodců, rodičů i samotného dítěte. Všechny děti, a takto diagnostikované obzvlášť, potřebují laskavé zacházení, důslednost a přátelský vztah. Jedině pak je možné se vzájemně něčemu naučit.
Je Montessori škola vhodná i pro děti hendikepované ?
Máme ve třídě dítě se sníženým intelektem i psychiatrickými obtížemi, další děti, které mají specifické problémy. Všichni se spolu musí sžít. Naučit se, že se neposmíváme dětem, kterým učení nejde tak dobře, že někteří potřebují častěji odpočívat. Klademe velký důraz na to, jak se k sobě chováme a nehodnotíme se.
Mají vaše děti na konci každé třídy srovnatelné znalosti s dětmi z běžné základní školy ? A jaká je úspěšnost, když se hlásí na střední školu ?
Děti z naší školy mají i na gymnáziích skvělé výsledky, protože přesně vědí, co chtějí a jsou zvyklí se učit. Patříme do sítě škol, podléháme legislativě, takže musíme probrat kompletní učivo základní školy. V trojročí má každý ročník svůj tematický plán, očekávané výstupy, které jsou v našem školním vzdělávacím plánu. Otázkou je, jak dobře dítě látku zvládne, ale to je stejné i na klasické základní škole – některé dítě se učí výborně, jiné hůř.
Když budu konkrétní – máme ve třídě holčičku, prvňačku, která za rok zvládla učivo matematiky za 1. i 2. ročník. Ve třetí třídě jí budu muset dávat v matematice složitější úkoly. Ale v češtině je takový běžný prvňáček.
U vás je Montessori pedagogika v rodině, že ?
Dcera se věnuje Montessori pedagogice také, i když vystudovala úplně jiný obor. Zaměřila se na děti do tří let, protože sama má dva malé syny. A také učí starší děti matematiku. Založila si webovou stránku Cvičení Učení Cviceniuceni (webnode.cz), kde jsou návody, jak si vyrobit doma za minimálních nákladů všelijaké hračky – pomůcky, kterými se malé děti učí třeba barvy, zvířátka a podobně. Jsou tam i pomůcky pro základní školu do češtiny a matematiky. Kromě toho si mohou ti, které to zajímá, přečíst články z oblasti pedagogiky a výchovy.
Co všechno jste potřebovala vystudovat ?
Je dobré mít pedagogickou fakultu a k tomu kurz Montessori pedagogiky, která učiteli hodně objasní a napomůže při práci s pomůckami a jednotlivými metodami. Má cesta byla složitější a delší, ale každé další studium mi ukazovalo, že to má cenu.
Před lety mě týden po sobě oslovily dvě vznikající Montessori školy, v Brně a v Jihlavě, jestli bych s nimi chtěla být v zakládajícím týmu. Hezká souhra. Tak jsem do toho šla. Protože jsem přišla z běžné základní školy, absolvovala jsem ještě dva roky na Montessori institutu v Praze. A tam jsem zjistila, že jsem asi Montessori pedagog od jak živa, že tyto principy používám a dávno komunikuji s dětmi tak, jak Montessori postupy doporučují.
Vaše třetí a přijatá dcera chodí také do Montessori školy ?
Od samého začátku, tedy do školky i do školy. Nedovedu si představit, že by zažila běžnou školu. Nese si sebou takovou nálož problémů ze špatného startu do života, že potřebuje laskavé zacházení a toleranci. Dřív jsem ji učila i ve škole, ale teď už jen doma, když si o to sama řekne, protože třeba ve škole něco nepochopila. Nejčastěji je to matematika.
Jak jí to ve škole jde ?
Ze začátku jsem pro ni vyráběla pomůcky, abych jí vysvětlila něco, co ve škole nezvládla pobrat. Tyto pomůcky jsem pak používala i ve škole, protože takových dětí, kterým pomohou, je spousta. Určitě by pomohly i mnoha přijatým dětem, se kterými se rodiče doma doučují. Nejsou složité, lehce se doma vyrobí. Hodně pomůcek je ke stažení třeba na webu Výukové materiály (ucitelnice.cz). Všelijaké kartičky, které stačí jen vytisknout… Sice málo pěstounů jsou zároveň pedagogové, ale hlavní je, ukázat přijatým dětem : mám o tebe zájem, pojď mi ukázat, co ti nejde, co neumíš, podíváme se na to spolu.
Přispívá vaše profese a vzdělání porozumění s pěstounskou dcerou ?
Ani jedna biologická dcera nikdy nepotřebovala nic vysvětlovat, škola jim šla nějak sama. Naše přijatá dcera potřebuje mnohem víc času a přemýšlení. Uvědomuji si, že bez ní bych nikdy nemohla být právě tím pedagogem, co jsem. Každé dítě je jiné, nelze je porovnávat a je zapotřebí nekonečná trpělivost, ale stojí to za to.
Někdy už si myslím, že k mé přijaté holčičce mám konečně klíč, a za nedlouho se ukáže, že už to zase nefunguje. Je jí třináct a jeden den je to s ní skvělé a druhý děsné. Ale s postupem času se to lepší a lepší.
Rodiče se mohou podívat, jak vlastně Montessori výuka vypadá tady :
Výuka Montessori na 1. stupni ZŠ — YouTube
Rodičovský večer s vysvětlením jak se učí sčítání a odčítání Jak se učí v Montessori : Sčítání a odčítání — YouTube
Případně shlédnout takovou „reklamu“ na Montessori školu Montessori školství — YouTube
Nebo reportáž ze školy ve Valašském Meziříčí : Montessori výuka — YouTube
A existuje samozřejmě ještě spousta dalších. 😊
Přečíst si můžete třeba tyto knížky :
Chralotte Pousin : Nauč mě, abych udělal sám…. Svojtka, 2018.
Lore Anderlik : Jedna cesta pro všechny. Montessori ČR, 2021.
KaulClaus Diete, Christiane M. Wagnerová : Montessori konkrétně (Matematika, Jazyk, Praktický život a smyslová výchova) Maitrea, 2018 – 2019.
