Etickým otázkám umělého oplodnění, dárcovství gamet a náhradního mateřství se věnoval další ze seminářů Sdružení pěstounských rodin. Členka mnoha odborných komisí a nadací, docentka z českobudějovické univerzity doc. PhDr. Hana Konečná, Ph.D. předložila fakta, klada otázky a diskutovala. Názor si mohl udělat každý sám. Tedy spíše každá sama, protože tentokrát se sešlo povýtce dámské obecenstvo složené z klíčových pracovnic, zaměstnankyň OSPODů a zlínského krajského úřadu.
Do problematické situace se při snaze mít dítě dostává 8 až 12 % párů. Důvodů je spousta a často se kombinují. Jedním, který v posledních letech narůstá, je odkládání narození prvního dítěte na dobu až… až si vybuduji kariéru, až budu mít dost peněz, až budu mít dobré bydlení… Všechny tyto podmínky jsou relevantní a přístup je to odpovědný, ale často posouvá věk prvorodiček za třicítku. Ukáže-li se problém, začne se také řešit až po třicítce, a to může být pozdě. Na druhou stranu dnešní medicína je ve srovnání s dobou narození prvního dítěte ze zkumavky (1978 ve světě, 1982 v Brně) nesrovnatelně pokročilejší. Ale co všechno můžeme/umíme a kde máme hranice ?
Je rodičovství psychická potřeba ?
Psychosociální potřeby jsou podle Hany Konečné vágní pojem. Nejsme všichni stejní, takže ani touha po dítěti není u všech stejná. Někdo má potřebu zářné kariéry, veřejného ocenění, jiný tzv. jede na jistotu, má zvýšenou potřebu pocitu bezpečí … někdo se bez dětí docela dobře obejde, jiný si bez nich život nedovede představit a udělá „všechno“ pro to, aby je měl. A etická dilemata kolem toho „všeho“, co jsme schopni udělat pro to, abychom měli dítě, jsou právě tématem, kterému se doc. Konečná věnuje i na mezinárodní úrovni.
Právo a možnosti
Plnoletost nejen v naší republice dává mimo jiné právo založit rodinu, tedy mít dítě. Antikoncepce, v krajním případě bezpečná a dostupná interrupce, dává opět právo mít dítě tehdy, kdy chceme, a bez vrozených vad. Asistovanou reprodukci v případech poruch plodnosti už dnes asi většina lidí nebude zatracovat, i když ? Prenatální diagnostika a interrupce nám umožňuje volit pohlaví. Tady už to trochu začíná být na pováženou. Preimplantační genetická diagnostika při IVF dává možnost – „právo“ mít dítě se speciálními charakteristikami. Tento postup se dá považovat za obhajitelný v případě předpokládané genetické zátěže vážnými chorobami. A pokračující výčet umělých metod doc. Konečné uzavírá šance na artificiální gamety, které by umožnily mít dítě sám/sama se sebou. Tedy v případě muže ještě za pomoci transplantované dělohy či náhradní matky.
„Metody asistované reprodukce vytvářejí složité situace, které jsou do jisté míry známé i z oblasti ochrany dětí. Myslím si ale, že pokud situace vznikla selháním jednotlivce, který se nemůže nebo nechce starat o dítě, pak je právně i lidsky jiná, než když se taková situace uměle vytvoří,“ říká Hana Konečná a pokračuje : „Když to vezmeme čistě biologicky, tak zatím ještě dítě vzniká díky spermii, vajíčku a děloze, tedy ženě a muži. Někdy ale něco z toho chybí, takže „účastníci“ přibývají, odborně se tomu říká third-party reproduction, reprodukce s pomocí třetí osoby. Což samozřejmě dítěti komplikuje situaci, protože se musí identifikovat s nějakými dalšími osobami. Když je to v oblasti náhradní rodinné péče, tak se to dá racionálně zdůvodnit faktem, že někdo něco nezvládl, nemohl, nechtěl. Ale když je to v asistované reprodukci, tak to znamená, že někdo něco záměrně vytvořil, a to je ten zásadní rozdíl.“
Náhradní matka, darované gamety a co na to dítě ?
Dnes už všeobecně rozšířená asistovaná reprodukce s sebou přináší další jev : náhradní (surogátní) mateřství. Ne že by dříve neexistovalo, ale nemělo současnou formu ani rozsah. Kupříkladu ve Velké Británii počet dětí narozených náhradním matkám vzrostl mezi lety 2011 a 2018 čtyřnásobně. Tak jako si na internetu můžete vybrat dovolenou nebo nový telefon, můžete si na příslušných webech vybrat dárce spermie, dárkyni vajíčka, i náhradní matku.
„Evropské orgány se baví o tom, že by se s tím mělo něco dělat, protože geometrickou řadou roste počet dětí, které se narodily z darované spermie, vajíčka nebo náhradním matkám,“ říká Hana Konečná.
Jsou medicínsky indikované situace, kdy se tento postup jeví jako obhajitelný, nicméně jak potom sdělit dítěti, že se narodilo jiné ženě (matce?), že je z darované spermie, tedy tatínek vlastně není tak stoprocentně tatínek, při darovaném vajíčku maminka tak úplně není maminka ?
„Vzhledem k pokroku v genetickém testování a současným informačním technologiím nelze setrvávat v režimu, že ´se to dítěti neřekne´. Rada Evropy uvažuje o povinném zrušení anonymity dárcovství vajíček a spermií, Evropská společnost pro lidskou reprodukci (ESHRE), vidí řešení v tom, že se dítěti všechny rodičovské osoby v určitém věku identifikují nebo nabídnou od začátku systémem polyparentingu. Od začátku tedy bude vědět, že je nějaký dárce, dárkyně, náhradní matka, právní rodič (rodič podle zákona), druhý právní rodič… Někteří odborníci však upozorňují, že argumenty užívané pro odanonymňování či polyparenting jsou stejné jako argumenty pro zákaz celé reprodukce s pomocí třetí osoby.“
Jak se žije takovým dětem ?
I kdyby bylo možné, aby všechny „rodičovské osoby“ byly přítomné v životě dítěte, dá se očekávat zmatek v malých hlavičkách. Zkušenostmi i výzkumy je potřeba citového pouta, tedy ten tzv. attachment, k jedné pečující osobě mnohokrát ověřená.
„I když jsou všechny „rodičovské osoby“ v životě dítěte známé od začátku, ukazuje se, že to ne vždy dobře funguje. Střídavá péče a tzv. patchworkové rodiny jsou prostě složité. Nemusí to dopadnout špatně, ale určitě takovému dítěti z dárcovských gamet nebo od náhradní matky předem zkomplikujeme život,“ říká doc. Konečná. „Samozřejmě dítě, které se něco takového dozví, zažije šok. Když mu budeme od malička říkat, že až mu bude osmnáct, dočká se podstatného sdělení, bude celou dobu vyrůstat v očekávání nějaké důležité informace a zásadně to ovlivní jeho život.“
Proč by mělo dítě znát svůj genetický původ ?
Znalosti svého genetickému původu se přikládá velká váha. Zvláště se tyto termíny skloňují v náhradních rodinách v souvislosti s budováním vlastní identity.
„Identitu každý psychologický směr definuje úplně jinak a vlastně nevíme, co to je. Vliv registrů dárců a polyparentingu na dobrou tvorbu identity dítěte je tedy velmi diskutabilní,“ říká k tomuto tématu Hana Konečná.
„Pro hodně dětí v pěstounské péči je důležité, setkat se svojí biologickou matkou nebo dokonce rodinou,“ připomíná jedna z účastnic semináře, klíčová pracovnice SPR. „I kdyby jen proto, aby došel k závěru, že vyrůstat v pěstounské rodině bylo vlastně štěstí.“
Dalším nejčastějším důvodem bývá zdravotní prognóza dítěte.
„Laici si většinou myslí, že je to třeba kvůli zdravotnímu stavu genetických rodičů. Ale není to nevyhnutelně nutné, protože v dnešní době se informace o zdravotních rizicích dají získat mnohem spolehlivěji jinými cestami. Takže argument, že potřebuji znát identitu dárce, abych se dozvěděla zdravotní rizika, je slabý.
Dárci vyplňují dotazník o svém zdravotním stavu a měli by být důsledně testováni. „Mnohé dárkyně vajíček jsou ženy, které si touto cestou vydělávají na drogy. Takže jejich tvrzení, že jsou zdravé a bez rizik, které vyplňují do dotazníků, je nepravdivé,“ reaguje v debatě, která se kolem tohoto tématu rozvinula, sociální pracovnice ze Zlína.
V případě darovaných gamet je mnohem složitější sociálně psychologická situace : v jakém věku by se mělo dítě dozvědět identitu dárce ? Možná se bude zajímat, kolik má polorodých sourozenců. Je možné, že budou výrazně starší nebo mladší podle limitu použití gamet. Co když bude chtít dárce najít a vztahovat se k němu jako k rodiči ? Atd., atd.
„Druhý laický argument je, že se mohou jako partneři potkat lidé, kteří pocházejí od stejného dárce nebo dárkyně. Ta pravděpodobnost je spočítána jako mnohem menší než možnost, že se v běžném životě ve vztahu sejdou příbuzní lidé, protože se asistovaná reprodukce s dárcovstvím dělá velmi často pro lidi z hodně odlišných teritorií.“
Finance
Penězům, které dárci a dárkyně získají za spermie a vajíčka se eufemisticky říká kompenzace. U žen znamená darování vajíček opravdu hormonální a chirurgický zásah do organismu. Muži to mají samozřejmě výrazně jednodušší. Co absolvuje po fyzické stránce náhradní matka je jasné. Její psychika je ale široké téma.
Další etické dilema vytvářejí „firmy“, které nabízejí náhradní matky za úplatu. Suma za toto zprostředkování obvykle násobně převyšuje částku, která skončí v peněžence náhradní matky.
Dvě petice proti náhradnímu mateřství
V současnosti existují dvě petice vyzývající k zákazu náhradního mateřství. Jednou je Mezinárodní deklarace za všeobecné zrušení náhradního mateřství (deklarace z Casablancy), kde lékaři, právníci a psychologové z více než sedmdesáti zemí žádají, aby se náhradní mateřství, jak komerční, tak altruistické, všude zakázalo. Podepsána byla 3. března 2023 v Casablance a říká, že náhradní mateřství porušuje lidskou důstojnost, protože přispívá k chápání dětí a náhradních matek jako komodit, tedy z nich dělá zboží. Dalším z důvodů je složitá tvorba identity takto narozených dětí.
„Například ve Francii, kde mají náhradní mateřství zakázané, je častý jev, že se pár (a nemusí být ani manželský) vrátí ze zahraničí s dítětem, které se jim nenarodilo, ale koupili ho od náhradní matky v cizině. Tedy porušují francouzské zákony. Nicméně zároveň platí, že nejdůležitější je zájem dítěte, takže toto dítě musí být uznáno francouzským občanem. Tady jdou dva zákony jedné země proti sobě,“ vysvětluje na příkladu právní problém doc. Konečná.
Na základě deklarace z Casablancy vznikla i česká petice za zákaz náhradního mateřství. „Nejsem iniciátorem té petice, ale jsem jedním ze signatářů. Má-li nějaká petice víc než 10 tisíc podpisů, musí se jí věnovat poslanci. Lidé ale mají, bohužel, hodně idealistické představy o náhradním mateřství, tak jsem, pokud jde o úspěch petice, skeptik,” dodává na závěr doc. Hana Konečná.
Dilemat kolem náhradního mateřství a dárcovství gamet, která vzbudila na semináři doc. Hany Konečné debatu, je ještě víc. Alespoň ty nejčastější a nejtřeskutější jsme snad probrali.
