Jak mluvit s (přijatými) dětmi o válce ?

Válka na Ukrajině trvá přes dva měsíce. První šok už zřejmě pominul, nejistota a obavy sotva. U našich dětí, zvláště u těch, které už nějaké bezprostřední ohrožení ve svém životě zažily, může vzbouzet mnohem horší pocity než u dětí, které mají po celý život jisté rodinné zázemí. Jak tedy mluvit s (přijatými) dětmi o ukrajinsko-ruském konfliktu ?

I když si mož­ná mys­lí­me, že děti se o vál­ku na Ukra­ji­ně neza­jí­ma­jí a moc infor­ma­cí se k nim nedo­sta­ne, není to tak. I ty men­ší sly­ší hovo­ry dospě­lých, ško­lá­ci už regis­tru­jí zpra­vo­daj­ství v tele­vi­zi, ty ješ­tě star­ší si najdou infor­ma­ce na inter­ne­tu apod. To všech­no v nich může vyvo­lá­vat stres a oba­vy. Když se dítě bojí, zna­me­ná to, že ztrá­cí jis­to­tu. Jed­nou z nej­dů­le­ži­těj­ších sku­teč­nos­tí pro kaž­dé dítě, zvláš­tě při­ja­té dítě, by mělo být, že má ve svých nej­bliž­ších dospě­lých opo­ru a že s nimi může o svém stra­chu, vzte­ku, úzkos­ti mluvit.

Co říkat, neříkat, když se děti bojí ? O čem dítě ubezpečit ?

Nej­pr­ve je důle­ži­té zjis­tit, čeho se dítě kon­krét­ně bojí a poté se sna­žit ho uklid­nit. Bude­me-li se s ním bavit o vál­ce, urči­tě bychom se měli držet fak­tů, ale záro­veň je tro­chu zobec­nit a nelí­čit dětem kon­krét­ní děsi­vá dra­ma­ta. „Je tře­ba věci říkat struč­ně a jas­ně, aby se v nich dítě doká­za­lo jed­no­znač­ně ori­en­to­vat. Záro­veň je vhod­né mezi základ­ní infor­ma­ce nemí­chat svo­je poci­ty či domněn­ky,“ dopo­ru­ču­je Mgr. Moni­ka Kři­ván­ko­vá, dět­ská psy­cho­lož­ka. Na mís­tě je tedy při­mě­ře­ně for­mu­lo­va­ná prav­di­vá odpo­věď odpo­ví­da­jí­cí vývo­jo­vé úrov­ni dítěte.

Různý věk snese různé informace

O tom, co se kolem nás děje, je tře­ba s dět­mi mlu­vit při­mě­ře­ně jejich men­tál­ní­mu věku. „Pro malé, před­škol­ní děti, je vzdá­le­ná vál­ka něčím neu­cho­pi­tel­ným. Vidi­tel­né­mu nási­lí zob­ra­zo­va­né­mu v tele­vi­zi dopo­ru­ču­ji je vysta­vo­vat co nejmé­ně. Spí­še s nimi řešit kon­krét­ní hma­ta­tel­né věci, kte­ré se našich dětí dotý­ka­jí – pokud se napří­klad ve škol­ce obje­ví někdo z Ukra­ji­ny, vysvět­lit, že se při­stě­ho­va­li a zkrát­ka tu teď budou byd­let,“ říká Moni­ka Kři­ván­ko­vá. Přá­tel­ské vzta­hy může mít člo­věk napříč národ­nost­mi a je dob­rá devi­za do živo­ta, zjis­tit to už v dětství.

S dět­mi škol­ní­ho a star­ší­ho věku je na mís­tě pro­bí­rat vál­ku pod­le toho, jaký u nich rodič vycí­tí zájem. „Jsou děti, kte­ré váleč­ný kon­flikt regis­tru­jí, ale nema­jí potře­bu ho řešit, pro­to­že už něja­kou dobu trvá a už si vlast­ně zvykly. Ukra­jin­ce mno­ho dětí zná, neboť tu s námi něja­kou dobu žijí, a kro­mě cizí­ho jazy­ka se od nás výraz­ně neod­li­šu­jí. V sou­čas­né chví­li vět­ši­na dětí regis­tru­je, že jich u nás při­by­lo, pro­to­že se s nimi potká­va­jí ve ško­lách, o nových spo­lu­žá­cích se s nimi baví i uči­te­lé,“ kon­sta­tu­je Kři­ván­ko­vá a pokra­ču­je : „Pokud děti mají potře­bu se o nových spo­lu­žá­cích či vál­ce mlu­vit, dopo­ru­ču­ji spí­še zdů­raz­nit, co kon­krét­ně může­me udě­lat, napří­klad že potře­bu­jí naši pomoc se začle­ně­ním do kolektivu.“

Dospí­va­jí­cím, kte­ří tře­ba vyhle­dá­va­jí infor­ma­ce na inter­ne­tu, je dob­ré, tedy pokud mají zájem, vysvět­lit, co se děje, ptát se na jejich názor. „Baví­me-li se doma o vál­ce, či pokud spo­leč­ně sle­du­je­me zprá­vy, měli bychom si jako rodi­če hlí­dat svo­je reak­ce,“ nabá­dá psy­cho­lož­ka Kři­ván­ko­vá. „Dítě mno­hem více než zpra­vo­daj­ství regis­tru­je prá­vě to, jakým způ­so­bem emoč­ně rea­gu­je­me. Pokud doká­že­me mlu­vit v kli­du, sou­stře­dit se na kon­krét­ní infor­ma­ce, pře­ná­ší­me ten­to klid i na dítě. Je-li naše rodi­čov­ská reak­ce emoč­ní, i malé dítě vycí­tí, že něco není v pořád­ku a zne­jis­tí ho to.“

Kdy to probírat ?

Není nevy­hnu­tel­ně nut­né vyhra­dit si spe­ci­ál­ní dobu. Tím by se celý pro­blém ješ­tě zve­li­čo­val. O vál­ce si může­te poví­dat při běž­ných den­ních čin­nos­tech. Spí­še je důle­ži­té, aby to bylo ve chví­li, kdy je pře­ci jen tro­chu kli­du na tako­vou váž­nou deba­tu, vy, jako rodi­če, nejste úpl­ně una­ve­ní a máte tedy dost sil, odpo­ví­dat na všech­ny otáz­ky s rozmyslem.

Co když se dítě o válce bavit nechce, ale vidíte, že má obavy ?

Někdy je na dítě­ti vidět, že by se rádo na něco zepta­lo, ale neví, jak začít. „Ten­to stav u dítě­te může­me pozo­ro­vat v růz­ných situ­a­cích, nejen když hovo­ří­me o vál­ce. Dopo­ru­ču­ji začít mlu­vit o tom, jak já jako dospě­lý tyto situ­a­ce pro­ží­vám a jak s tím doká­žu bojo­vat. Dítě­ti svým pří­kla­dem uká­žu, že je nor­mál­ní, mít tako­vé poci­ty, a záro­veň ho mohu navést na to, jak se s nimi vypo­řá­dat. Mohu se ho zeptat, jest­li to pro­ží­vá podob­ně, nebo jest­li si vši­mlo něče­ho podob­né­ho u svých kama­rá­dů,“ dopo­ru­ču­je Kři­ván­ko­vá a pokra­ču­je : „Někdy je pro dítě leh­čí iden­ti­fi­ko­vat se s tře­tí oso­bou a nemlu­vit o sobě. Obec­ně je urči­tě dob­ré vést dítě k tomu, aby se uči­lo své poci­ty pojme­no­vá­vat a sdě­lo­vat něko­mu, komu věří. Nabí­zet mu mož­nos­ti řeše­ní, tj. uče­ní nápo­do­bou, mož­nost se s námi identifikovat.

Při­ja­té děti se už setka­ly s kri­tic­kou situ­a­cí, kte­rou nemoh­ly samy vyře­šit. Při pohle­du do vývo­jo­vé psy­cho­lo­gie je dob­ré si uvě­do­mit, že již před­škol­ní dítě doká­že roz­li­šit základ­ní poci­ty jako je radost, strach, vztek, úzkost, zná i pocit viny. Již v tom­to obdo­bí dochá­zí k roz­vo­ji emoč­ní inte­li­gen­ce a jsou polo­že­ny zákla­dy morál­ky a svě­do­mí. Jak dítě ros­te, roz­ši­řu­je se jeho reper­toár emo­cí, kte­ré doká­že odli­šit a svý­mi život­ní­mi zku­še­nost­mi se sezna­mu­je i se situ­a­ce­mi, kte­ré nejsou fér.

„Se star­ší­mi dět­mi je na mís­tě mlu­vit i o poci­tu bez­mo­ci, jenž se k okol­nos­tem, kte­ré se nám neda­ří změ­nit, váže, učit se roz­li­šo­vat věci, kte­ré ve svém živo­tě může­me a nemů­že­me ovliv­nit. V této sou­vis­los­ti je důle­ži­té uvě­do­mit si, že vní­má­ní toho, co se kolem nás děje, je ovliv­ně­no nejen tím, co cítí­me, ale i posto­jem, kte­rý k dané situ­a­ci zaujme­me,“ říká Moni­ka Kři­ván­ko­vá. Obec­ně lépe se s kri­zo­vý­mi situ­a­ce­mi vyrov­ná­va­jí lidé, kte­ří se doká­žou zamě­řit na to, co mohou napra­vit a netrá­pí se tím, s čím stej­ně nic nenadělají.

Je problém s vyjádřením ?

Mož­ná mají vaše děti pro­blém slov­ně vyjá­d­řit své emo­ce, ale poci­ťu­jí fyzi­o­lo­gic­ké reak­ce na stres : poce­ní, buše­ní srd­ce, rych­lé dýchá­ní, třes… Toto všech­no mohou být násled­ky jejich stra­chu, není to nic nenor­mál­ní­ho a pomů­že jim, když to od vás usly­ší. Slib­te jim svo­ji pod­po­ru a zkus­te spo­leč­ně vymys­let postu­py, kte­ré mu pomo­hou, tře­ba decho­vá cvi­če­ní, vlaž­nou sprchu při poce­ní, obje­tí při třa­su. Ostat­ně u malých dětí je při­tu­le­ní u mamin­ky – pěs­toun­ky mnoh­dy všelékem.

„Neu­mí-li se dítě slov­ně správ­ně vyjá­d­řit, mám dobrou zku­še­nost s tré­nin­kem spo­je­ní toho, co cítím, s budou­cím pojme­no­vá­ním emo­ce pra­cí s emo­ti­ko­ny. Všech­ny děti je dnes zna­jí z mobi­lů a někdy je snaz­ší si vybrat obrá­zek toho, jak se cítím, než to říci. Dětí se pak ptám, jak by si je samy pojme­no­va­ly – nemu­sí to být hned název emo­ce, ale zku­sit větou vyjá­d­řit, co vlast­ně ten smaj­lík zna­me­ná – např. jako praš­tě­ný lopa­tou, hrů­zostraš­ný, eňo ňuňo atd“. Pří­pad­ně jsou-li ochot­né, mohou si ho nakres­lit,“ vysvět­lu­je psy­cho­lož­ka Kři­ván­ko­vá své ově­ře­né postu­py. „Pro mlad­ší děti exis­tu­je tako­vá pomůc­ka : Emu­šák Fer­da a jeho mou­chy. Je to kníž­ka s pohád­ka­mi, rada­mi pro rodi­če, jak s tex­tem pra­co­vat, a k tomu pat­ří ply­šo­vý žabák Fer­da s men­ší­mi ply­šo­vý­mi mou­cha­mi, kte­ré repre­zen­tu­jí jed­not­li­vé emo­ce,“ dopo­ru­ču­je dět­ská psy­cho­lož­ka Moni­ka Kři­ván­ko­vá a dále vysvět­lu­je : „Zvlád­nou to děti už od čtyř let a zábav­ným způ­so­bem se tak roz­ví­jí emoč­ní inte­li­gen­ce. Vyu­žít se dá také des­ko­vá hra Barev­ná pří­šer­ka, kte­rá potře­bu­je, aby jí dítě pomoh­lo s poci­ty a při tom se zamys­le­lo, co je samot­né činí šťast­ným, smut­ným, naštva­ným a podobně.“

Malí ochránci velkých ?

Mož­ná v někte­rých rodi­nách nasta­la nebo nasta­ne situ­a­ce, kdy chce sta­teč­né dítě vyra­zit do boje a chrá­nit svou rodi­nu nebo kama­rá­dy. Je tře­ba mu vysvět­lit, že za vál­ku mohou dospě­lí a také dospě­lí ji musí vyře­šit. Jestli­že nás roz­plá­čou zábě­ry v tele­vi­zi, udě­lej­me všech­no pro­to, aby naše děti nena­by­ly dojmu, že musí chrá­nit mamin­ku, babič­ku, tatín­ka… před vál­kou, aby nepla­ka­li. Pokud chtě­jí v sou­čas­né situ­a­ci nějak pomo­ci, pak vstříc­ným cho­vá­ním k ukra­jin­ským dětem, kte­ré s nimi začí­na­jí cho­dit do ško­ly, hmot­nou pomo­cí pro ukra­jin­ské běžen­ce, kte­rou se svý­mi rodi­či odve­zou na sběr­ná mís­ta, mohou tře­ba také při­spět z vlast­ní poklad­nič­ky a podobně.

Konflikty nebo šikana na základě národnosti ?

Může se stát, i když to snad není moc prav­dě­po­dob­né, že se tře­ba ve škol­ním kolek­ti­vu, někde na hřiš­ti obje­ví kon­flik­ty nebo šika­na mezi rus­ký­mi a ukra­jin­ský­mi dět­mi. Co potom ? Moni­ka Kři­ván­ko­vá k tomu říká : „Rea­go­vat by měly stej­ně jako kdy­ko­liv jin­dy, když se tako­vá situ­a­ce obje­ví, abs­tra­ho­vat, jest­li je to Rus nebo Ukra­ji­nec. Hlav­ně se nebát, říci to uči­te­li, aby to nepře­rost­lo do vět­ší­ho kon­flik­tu.“ Je dob­ré, zastá­vat se utla­čo­va­ných, ale někdy je pro dítě těž­ké vyhod­no­tit, co ješ­tě je v jeho silách a s čím by už měli pomo­ci dospělí.

Neházet všechny do jednoho pytle

Je důle­ži­té dětem vysvět­lit, že exis­tu­je vel­ký roz­díl mezi Puti­nem a jeho vlá­dou a ostat­ní­mi Rusy. Ne všich­ni Ruso­vé s Puti­nem sou­hla­sí a pod­stu­pu­jí vel­ké rizi­ko, pokud svůj postoj chtě­jí dát naje­vo. Pro star­ší děti bude zají­ma­vé pro­mlu­vit si o medi­ál­ní vál­ce, o ome­ze­ní pří­stu­pu k infor­ma­cím a násled­cích, kte­ré ten­to stav při­ná­ší. Samo­zřej­mě je spous­ta Rusů, kte­ří s Puti­nem sou­hla­sí, ale dal­ší spous­ta zkrát­ka jen pod­leh­la medi­ál­ní masá­ži. A to by měly naše děti vědět, aby se nau­či­ly kri­tic­ky tří­dit infor­ma­ce a nesta­lo se jim v budouc­nu něco podobného.

Ve ško­le je samo­zřej­mě roz­ho­du­jí­cí pří­stup uči­te­lů. Moni­ka Kři­ván­ko­vá k tomu dopo­ru­ču­je : „Zásad­ní je, co doma děti sly­ší od rodi­čů, pro­to­že to si pak sebou nesou do ško­ly. Když dnes při­chá­zí do tří­dy nový žák z Ukra­ji­ny, je zvy­kem, že tomu před­chá­zí roz­pra­va uči­te­le s celým tříd­ním kolek­ti­vem, kte­rá obsa­hu­je struč­né a jas­né vysvět­le­ní, v jaké situ­a­ci nový spo­lu­žák je, proč se najed­nou oci­tl u nás a jak je vhod­né se k němu cho­vat. Tak se dá pře­de­jít spous­tě nedorozumění.“

Jak budeme o válce mluvit, by mohlo dětem přinést návod na řešení i jiných konfliktů

Na prv­ní pohled je to mož­ná para­dox­ní, ale na tom, co našim dětem řek­ne­me o vál­ce na Ukra­ji­ně a také jak jim to řek­ne­me, se učí, jak řešit své dět­ské, poz­dě­ji dospě­lé kon­flik­ty. O vál­ce bychom měli mlu­vit kul­ti­vo­va­ně, nene­chat se unést vzte­kem k výro­kům, kte­ré se ani nechys­tá­me napl­nit. Když už se sta­ne, že se dopus­tí­me něja­kých silác­kých a hrub­ších slov, je na mís­tě vysvět­lit dětem, že i nás dospě­lé ve vypja­té situ­a­ci pře­mů­žou emo­ce, ale že se s ním sami srovnáme. 

Více než kdy jin­dy by teď děti měly sly­šet o tom, že lidé mohou jeden s dru­hým nesou­hla­sit, ale roz­hod­ně by si nemě­li ubli­žo­vat. A také, že svo­bo­da jed­no­ho kon­čí tam, kde začí­ná svo­bo­da dru­hé­ho. Je pro ně důle­ži­té vědět, jak chrá­nit vlast­ní hra­ni­ce a záro­veň respek­to­vat hra­ni­ce těch ostatních.