V porodnici FN Brno na Obilním trhu je jedno z dvanácti perinatologických center v republice. Ročně zde přijde na svět sto až sto padesát těžce nezralých dětí s porodní hmotností pod 1500 gramů. Mgr. Hana Jahnová sleduje a hodnotí jejich psychomotorický vývoj, poskytuje rodičům doporučení a doprovází rodinu až do poloviny čtvrtého roku života dítěte. Svoji péči věnuje také dětem, které matky z různých důvodů opustily ještě v porodnici a jsou obvykle v přechodné pěstounské péči. Pracovat s miminky byl její životní sen.
Kudy vedly vaše profesní cesty, než jste zakotvila v Porodnici FN Brno na Obilním trhu jako dětská klinická psycholožka ?
Přivedl mě sem sen pracovat s dětmi raného věku. To jsem chtěla od malička. Mým velkým přáním bylo být dětskou sestrou v kojeneckém ústavu. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu, nedostala jsem se na obor dětská sestra, tak jsem absolvovala obor všeobecná sestra, ale v rámci studia jsem měla možnost chodit na praxi k dětem. Rok jsem pracovala tehdy ve Fakultní dětské nemocnici v Brně, od roku 2000 je to pracoviště FN Brno, Dětská nemocnice, na Klinice dětské chirurgie. Pak jsem vystudovala jednooborovou psychologii na Psychologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně. V průběhu studia jsem ale stále pracovala na dětské chirurgii. Po ukončení školy jsem odjela do Anglie. Když jsem se vrátila, pracovala jako sestra v Porodnici na Obilním trhu na oddělení fyziologie, což je oddělení, kde jsou děti, které se narodí v termínu a maminky s nimi třetí až pátý den odchází domů. Ale pořád mě to táhlo k péči o děti raného věku. Ukázalo se, že v neonatologické ambulanci je potřeba klinického psychologa. Paní doktorka, která to oddělení vedla, věděla, že mám vystudovanou psychologii, tak mi to místo nabídla a už jsem tady víc jak dvacet let.
Mě děti opravdu vždycky moc lákaly, práce s nimi mi přijde krásná, vím, co od nich mohu očekávat, vím, na co se mám zaměřit. Není pro mě těžké s nimi navázat kontakt a zjistit, co je potřeba, co by v daném věku měly zvládnout. Proto jsem tady tak dlouho, a proto je také moje profesní zkušenost spojena s tímto jediným pracovištěm.
U kterých dětí se automaticky přistupuje ke klinicko-psychologickým vyšetřením ?
Když jsem nastupovala, tak jsme přemýšleli, komu bychom vlastně měli tuto péči nabízet. Dnes už máme jasně dané, že svoji péči poskytuji dětem, které se narodily s porodní hmotností nižší než 1500 g a před 32. týdnem těhotenství. Některé děti splní obě tyto podmínky. Sleduji je opakovaně, obvykle čtyřikrát v prvním roce života, dvakrát v dalším roce a vyřazuji je z péče kolem třetího roku. Většinou jsou moc šikovné a ten hendikep z předčasného narození doženou.
Samozřejmě jsou tady i děti s velmi těžkým postižením, u kterých vázne psychomotorický vývoj, ale je jich rozhodně procentuálně méně, než jich bývalo v době, kdy jsem začínala. Mívala jsem tehdy také v péči děti se zrakovým postižením, což už dnes není tak časté.
Děti, které se narodí v termínu, případně i předčasně, a z nějakého důvodu jsou biologickými matkami už v porodnici opuštěny, se dostávají do mojí péče zásluhou právě žen – pěstounek na přechodnou dobu, které se mnou mají profesní zkušenost a moji péči pro své děti využívají.
Jakými metodami se zkoumá a vyhodnocuje psychomotorický vývoj u miminek a batolat ?
V současnosti Česká neonatologická společnost v rámci follow up (dispenzarizace) předčasně narozených dětí žádá klinicko – psychologické vyšetření, tedy zjišťování úrovně psychomotorického vývoje, ve dvou letech věku dětí. Používáme k tomu tzv. Vývojovou škálu Bayleyové, ve 2. revizi (dále jako : BSID-II). Neonatologická společnost tato vyšetření žádá přibližně poslední dva roky, ale my v naší neonatologické ambulanci se dětem takto věnujeme už více jak dvacet let. Důležité je nejen to vyšetření, ale také poradenství pro rodiče a doprovázení celé rodiny v prvních letech života jejich dítěte. Tím, že se vídáme opakovaně, vytváří se pro ně pocit bezpečí, že se mají kam obrátit, když potřebují.
Jak takové vyšetření vypadá ?
Vyšetření se odehrává ve volném prostoru na koberci, je to trochu netradiční, ale je to přívětivé pro děti. Miminko leží na koberci, rodiče a já, případně stážisti, sedíme kolem něj, ptám se rodičů, co se u nich odehrává, co mají na srdci a pak formou hry dítě vyšetřuji. Je to dost spontánní záležitost, protože je třeba se na miminko naladit, vnímat jeho momentální rozpoložení. Předkládám mu podle přesně daných pravidel různé podněty a na základě jeho reakcí hodnotím jeho úroveň podle BSID-II. Vycházíme z druhé revize, a teď už krátce existuje čtvrtá revize, kterou bychom rádi se svolením amerických autorů standardizovali na populaci našich českých dětí, ale je to dlouhý proces. Tato metoda má tři škály hodnocení : mentální, motorickou a chování. Hrubé skóry, které dostáváme, převádíme buď na mentální vývojový index nebo na psychomotorický vývojový index, a to nám pak určí vývojovou úroveň dítěte.
Hodnocení psychomotorického vývoje pomocí škály podle Bayleyové, 2. revize :
Mentální škála :
- kognitivní funkce – paměť, habituace na zrakové a zvukové podněty, zraková ostrost, preference, řešení problémů a koncept počtu,
- řeč – expresivní i receptivní (vokalizace, porozumění, slovník, tvoření vět, základní gramatická pravidla),
- sociální chování – úroveň sociální komunikace, uvědomování si svého já a schopnost sociálních her.
Motorická škála :
- stupeň percepčně-motorické integrace – úroveň schopnosti dítěte provádět různě složité pohyby pod kontrolou zraku
- vývoj hrubé motoriky – pohyby dítěte v poloze na zádech, v poloze na břiše, vývoj sezení, stání, vývoj chůze a motorických dovedností (např. chůze po schodech a skákání),
- vývoj jemné motoriky – způsob úchopu různých předmětů a způsob kreslení.
Behaviorální škála hodnotí chování jako celek a dále v rámci jednotlivých faktorů chování (faktor pozornosti a bdělosti, faktor kvality motoriky, faktor orientace a zájmu, faktor emoční regulace). Behaviorální škála dále hodnotí aktivitu dítěte, adaptibilitu, stabilitu, toleranci k frustraci, temperament dítěte, práh responzivity a kvalitu nálady.
Zdroj : Hodnocení psychomotorického vývoje pomocí škály podle Bayleyové | MT (tribune.cz)
Dala by se vaše péče označit za léčbu nebo spíše za podporu přirozeného vývoje ?
Všem pečujícím osobám od začátku říkám, že moje péče je preventivní. I to, že se dítě narodí třeba jako osmé v pořadí a maminka se z nějakého důvodu nestará, ještě neznamená, že bude mít nějaké potíže. To prostě nejde takto predikovat. Vycházím z toho, jak se dítě chová a dávám doporučení, na co se zaměřit, co sledovat. Snažím se podpořit spontánní chování rodičů nebo pěstounů k dítěti, připomínám, že je třeba na dítě mluvit, chovat ho, ke všemu ho brát.
Zároveň je třeba respektovat veškeré vývojové zákonitosti : třeba nebudu půlroční dítě posazovat, protože v tomto věku samostatně sedět nemá. Naopak je třeba mu umožnit, aby bylo ve volném prostoru a mohlo si tam hrát, jak samo potřebuje. Když dítěti nabídnu něco, co samo neumí, tak se zdá, že urychluji vývoj, ale ve skutečnosti ho můžeme negativně ovlivnit, protože na to není připravené ani psychicky, ani motoricky a dítě tak může být přetěžováno ve svém vývoji.
Velmi často předčasně narozené děti vývoj doženou. Já je vídám tak do tří, tří a půl let, a když je vyřazuji z péče, jsou ve většině případů na úrovni přiměřené věku. Používá se termín gestační věk a kalendářní věk. Do dvou let se děti posuzují podle gestačního věku, je to věk podle termínu porodu, abychom jim dali šanci doběhnout ty měsíce, o které se narodily dříve.
Jaké diagnózy jsou u dětí ve vaší péči nejobvyklejší ?
Nejde o to, aby děti měly stanovenou diagnózu. Pro děti raného věku v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) speciální psychologické diagnózy nejsou, takže péči dětí vykazuji neonatologickou nebo pediatrickou diagnózou. Pokud bych měla mluvit v diagnózách, tak se ke mně dostávají děti s neurovývojovými poruchami (podezřením na dětský autismus), děti s poruchami řeči, dále děti s mozkovou obrnou, kombinovaným postižením — sluchovým nebo zrakovým, ale těchto dětí naštěstí ubývá. Asi nejčastější problém, který se v mé ordinaci objevuje, je váznoucí vývoj řeči. Buď se může jednat o prosté opoždění řeči nebo to může krystalizovat do poruchy řeči — vývojové dysfázie, ale ta se nemůže dobře diagnostikovat dříve než v rozmezí třetího až čtvrtého roku věku.
Je třeba každé dítě sledovat v čase, všímat si sociálního chování, adaptivního chování, řeči, jak složky receptivní (jak dítě rozumí), tak expresivní (jak samo mluví) a také jemné a hrubé motoriky. Podle toho, co vypozoruji, mohu rodiče nebo pěstouny motivovat, jak rozvíjet třeba právě tu řeč. Když je patrné motorické opoždění, odkazuji dítě k dětskému neurologovi, pokud tuto péči již nemá zajištěnou, který, je-li to potřeba, doporučí vývojovou rehabilitaci, například Vojtovu metodu nebo Bobath koncept.
Bobath koncept
Terapeutická metoda používaná pro pacienty s poškozením nebo poruchou centrální nervové soustavy, například s dětskou mozkovou obrnou či neurologickými problémy, a také pro dospělé po cévní mozkové příhodě. Terapeut využívá různých metod, které vedou k optimalizaci svalového tonu pacienta, a tedy k provedení pohybů co nejsnadněji a nejsprávněji. Důležitým prvkem je senzomotorická stimulace, která usiluje o správný vývoj dítěte.
Kolik takových center pro předčasně narozené děti u nás v republice je ?
V České republice máme dvanáct neonatologických center, což jsou centra nejvyšší lékařské i nelékařské péče pro ženy v průběhu těhotenství a všechny děti, které splní ta dvě uvedená kritéria (předčasný porod pod 32. týden gravidity a porodní hmotnost pod 1500 g), by měly mít klinicko-psychologické sledování v neonatologické ambulanci. Neonatologická společnost hodně dbá, aby všechny tyto děti ve dvou letech takové vyšetření absolvovaly. U každého perinatologického centra působí ambulance následné péče, může se jmenovat neonatologická, novorozenecká nebo třeba riziková, a tam je o tyto děti týmově pečováno. U nás v naší neonatologické ambulanci je to dětský neurolog, neonatolog, fyzioterapeutky, dětské logopedky a moje profese — dětská klinická psychologie. Je nás tady pět odborností, které dítě s rodiči prochází. Velká výhoda je v tom, že mluvíme pro pečující osoby stejnou řečí, každý za svůj obor, ale při vzájemné spolupráci doporučujeme stejné metody a postupy, nejdeme těmi doporučeními proti sobě. V tom vidím největší sílu naší týmové spolupráce.
Myslím, že by taková preventivní péče byla prospěšná pro všechny maminky, které potřebují nějak poradit, povzbudit, protože každá si z porodu odnáší menší či větší trauma. Pro celou rodinu je to velký životní milník a prospělo by, kdyby o tom mohli s někým promluvit. Zvlášť, když se dítě narodí předčasně, je jeho přijetí ještě náročnější. Ale nás, dětských klinických psychologů, kteří se věnují této věkové kategorii, je velmi málo.
Už dlouho je známo, jak zásadní je pro dítě okamžitě po porodu kontakt s matkou. Jak se tento poznatek uplatňuje u předčasně narozených dětí a také u dětí, kterých se matka vzdá ještě v porodnici ?
Na našem pracovišti to funguje tak, že i když se děťátko narodí předčasně a v dané chvíli je vitální, tak alespoň na malou chvíli je hned po porodu položeno mamince na hruď. Maminka ho vidí, může se ho dotknout. Potom je o něj postaráno ze strany medicínského týmu. Pokud je u porodu tatínek, může ho doprovázet na jednotku intenzivní péče a tam zase podle zdravotního stavu miminka je možné, aby si ho pochoval, pohladil ho. Moc se tady o to snažíme a tím se také držíme principů vývojové péče, která se snaží přívětivou formou naplňovat všechny potřeby dítěte. Rodiče staví do partnerské úrovně, aby společně s odborníky pečovali o svoje dítě. U dětí narozených v termínu to samozřejmě také funguje, nicméně všechno se odvíjí od zdravotního stavu maminky a dítěte.
Když je dítě opuštěno ještě v porodnici, ať narozené předčasně nebo v termínu, a už se ví, která přechodná pěstounka ho dostane do péče, je možné, aby k nám do porodnice nastoupila, a tu dobu, kterou dítě potřebuje být v péči lékařů, tady s ním byla. Aby za ním chodila na jednotku intenzivní péče, aby s ním klokánkovala, aby se prostě chovala jako maminka. A toto se děje. Znám spoustu přechodných pěstounek, které tady potřebný čas s dítětem strávily, a děťátko přestalo být opuštěné, protože mělo tu svojí pečující osobu. Nesmírně to pomáhá optimálnímu psychickému vývoji, tedy schopnosti navázat se na jednoho člověka, protože to je v prvním roce života základní vývojový úkol – zjistit, že svět je bezpečný, že mám tu jednu pečující osobu, která tady vždycky pro mě bude. Nechceme, aby dítě procházelo nucenou separací, aby zažilo pocit, že nikomu nepatří, nikdo se o něj nezajímá, nikdo ho nepochová, nikdo na něj nepromluví.
Navíc čím lépe je vyladěná pěstounka, tím lépe je vyladěné i dítě. Ono neví, že pěstounka není jeho biologická maminka, ale potřebuje, aby jako pečující osoba byla na něj co nejlépe navázaná a vnitřně v pohodě.
Mohou se k vám dostat i děti v pěstounské péči, které se nenarodily zrovna v této porodnici, ale vaši péči by potřebovaly ?
Mnohé pěstounky se mnou už nějakou zkušenost mají, mezi sebou si to řeknou nebo dostanou informaci od svojí doprovázející organizace. Nepotřebují doporučení od dětského lékaře, děti do péče si mohu indikovat sama, takže když mi pěstouni zavolají, že dostali dítě, které asi bude potřebovat moji péči, ráda ho přijmu.
Pěstouny vítám, protože se s rodinou můžu seznámit a když pak přijde nějaký problém třeba se spánkem, s jídlem, s nepozorností, s dětským negativismem, s nějakými sourozeneckými rivalitami, tak máme základní vyšetření za sebou a můžeme začít řešit to, co rodina potřebuje.
Přechodné pěstounky mi celkem často volají hned, jak se dozví, že dostanou dítě, protože získat do naší ambulance termín obvykle trvá delší dobu. Potom v procesu předávání do trvalé péče je dobré, když noví rodiče s dítětem a pěstounkou přijdou, abychom se poznali. Nová rodina se postupně stabilizuje, vidím, jak děťátko prospívá a pokud si to náhradní rodiče přejí, mohu jim něco dalšího doporučit.
Fyzický kontakt je pro malé dítě základní komunikační prostředek. Nicméně velká část přijatých dětí fyzický kontakt odmítá, případně ho strpí, ale také jsou děti, které ho nesnesou, utečou nebo tu osobu odstrčí. A na druhé straně jsou děti, které se „přilepí“ na kohokoliv. Co s tím ?
Doufám, že těchto dětí ubývá, právě proto, že v naší republice by měla být dostupnost přechodných pěstounů co největší, aby co nejdříve po narození mohla nastoupit ta přirozená péče jedné hlavní osoby. Chápu, že to tak asi všude nebude, ale je potřeba to takto nastavit, protože tím se dětem, které jdou do náhradní rodinné péče, nesmírně pomůže.
Když se pěstounům dostane dítě, které kontakt odmítá, je na dospělém člověku, aby vydržel, dítě do ničeho netlačil, ale zároveň to nevzdal. Aby mu pěstounka řekla třeba : „Mám tě ráda, potřebuji tě pohladit, protože mně to dělá dobře. Moc hezky mi voníš a máš jemnou kůžičku…“ Mluvit tak, aby dítě vědělo, že pro tu pečující osobu je důležité, že je jí příjemné, když se s ním může pomazlit. Pořád to dítěti citlivě nabízet, malými krůčky se k němu přibližovat. Rozhodně ne silou : „Takhle to teď bude!“, to by se víc pokazilo, než získalo. A velmi pomáhá, když dítě třeba nechce nechat pohladit a odstoupí nebo si třeba čupne, tak ho napodobit : „Nevadí, tak já si taky čupnu a budeme se na sebe dívat.“ Aby zjistilo, že pečující osoba je pro něj bezpečná.
A ta druhá skupina dětí, ty, které se na vás přilepí, se velmi bojí, že zůstanou opuštěné. S těmi je potřeba mluvit ve smyslu : Jsem tady pro tebe, budu tu pořád. I když také musím jít sama třeba na záchod nebo nakoupit a ty tady zůstaneš s … já se zase vrátím. Aby věděly, že je přirozené odcházet a zase přicházet.
Obě ty skupiny – ty které nechtějí fyzický kontakt i ty druhé, které ho chtějí od kohokoliv, si tím potřebují projít. Pokud chceme, aby se dítě změnilo, musíme se nejdřív změnit my, jako rodiče, pěstouni… Změním-li já své chování, změní ho také dítě. Je třeba být krok, dva před dítětem.
Co je to prenatální paměť ? Prospěje na takové „vzpomínky“ zavést řeč s dítětem osvojeným nebo svěřeným do pěstounské péče v raném věku ?
Prenatální paměť je vědecky dokázaný jev. Člověk se s ní rodí, ovšem vyhasíná do třetího roku života. Zvláštní projevy dítěte, které nám připadají nepochopitelné a není pro ně žádný objektivní důvod, mohou být vyvolané právě nějakou vzpomínkou. Je potřeba mít to na paměti, mluvit s dítětem o tom, co se dělo, že třeba bylo pár dní v inkubátoru, že tam byly sestřičky, které ho určitě také měly rády a pochovaly ho … Mluvit pozitivně o tom, co se asi stalo a také o tom, co asi dítě prožívalo : „Pro tebe to asi bylo těžké, zřejmě ses cítil/a sám/a, těšil/a ses na to, až tě někdo pochová…“
Pokud jsou děti v přechodné pěstounské péči, i ty předčasně narozené, je třeba hovořit o tom, co se stalo a proč. Ovšem vždycky říkat, že maminka ho měla ráda, ale nemohla se o něj postarat, takže je fajn, že je tady „teta“, která o něj pečuje. A že o něj pečuje pro nějakou novou maminku, která si pro něj přijde.
Vysvětlovat něco takového dvou, tříletému dítěti nebude nic jednoduchého. Navíc, když si v nové rodině teprve zvyká.
Obecně máme velkou tendenci děti podceňovat ve smyslu : když nemluví, tak nám nerozumí. Opak je pravdou. Na dítě je třeba co nejvíce mluvit, popisovat věci, které už se staly, které se dějí i to, co teprve bude. A to také souvisí s tím, že děti potřebují řád a pravidla. Trvat na denním režimu, samozřejmě i u sebe. Jednotlivé činnosti by měly mít denní řád, protože tím dítě získává pocit jistoty a bezpečí. Zvláště to platí u dětí odebraných z nefunkčních rodin, kde nebyl žádný řád, pravidelné jídlo, spánek…
Záleží samozřejmě na věku, ale je třeba počítat s tím, že dítě se bude zlobit, vztekat, nepůjde to hned. Nevíme, co všechno dítě zažilo. U dítěte předškolního věku je dobré říct třeba : „Ano, rozumím ti, u maminky jsi to měl jinak, ale my to máme takto… vydržíme to spolu…, bude to v pořádku.“ Je moc důležité těmto dětem pořád říkat, že jsme tady pro ně, že je respektujeme, ale chceme to jinak a víme proč. Zkrátka laskavá důslednost. Na pečující osobu to klade obrovské nároky. Také jsme jen lidé, můžeme „ujet“. Nemám na mysli fyzické tresty, ale že polevíme v té důslednosti, nicméně je třeba se k ní zase vrátit : „Včera jsi hodně plakal, bolela tě hlavička, vzala jsem si tě do postele, ale dneska to tak neuděláme. Vrátíme se k tomu, že spinkáš ve své postýlce. Čeká tam na tebe plyšáček…“
Čím je to děťátko v pěstounské péči menší, tím je to zdánlivě jednodušší. Když je starší, déle žilo ve své rodině nebo v ústavu, přináší si svoje návyky a může trvat dlouhou dobu, než přijme nové zvyky a chování. Samozřejmě jako rodič/pěstoun mám na představu, jak by to doma mělo fungovat, ale je třeba tu dospělou představu propojit s představou dítěte. Za tou laskavostí se skrývá pochopení : „Rozumím ti, spinkal jsi při rozsvíceném světle a na zemi, chápu. Pojď, zkusíme to jinak. Postel je měkká, bude tě hřát peřinka… jestli potřebuješ světlo, necháme ho svítit do pěti do rána a já pak zhasnu, ale to už bude zase světlo venku.“ A je třeba to udělat, opravdu v pět vstát a zhasnout. Přijde-li dítě z nefunkčního prostředí, musí zjistit, že dodržujeme slovo, že co se řekne, to se také stane. Každá rodina potřebuje něco jiného. Když mi řeknou, co je trápí a jak to řeší, můžu jim doporučit, co by ještě bylo vhodné.
Když ty svoje malé pacienty vídáte pravidelně a sledujete, jak se vyvíjejí, je to pro vás uspokojení, radost…?
Moc mě těší, že konkrétní dítě mohu vidět do dvou let věku až šestkrát, navážu vztah s rodinou, vidím, jak o něj pečují a jak prospívá. Na druhou stranu, čím jsem starší, tím víc mě trápí, když vidím, že někteří rodiče by pro svoje dítě mohli udělat víc, a z nějakého důvodu se mu dostatečně nevěnují. Nemají čas, mají hodně dětí, nepovažují to za důležité… Je mi líto těch dětí, které by se mohly vyvíjet lépe a překonat své potíže. Za ty roky jsem se naučila, když vidím malou angažovanost rodičů, tak ji samozřejmě řeknu, co by měli vědět, ale nepřeháním to. Naopak kde pozoruji velké úsilí rodičů, jsem se schopna i já vybičovat se ještě k většímu výkonu, protože vidím, že to má smysl. V těchto případech se rozdám na dvě stě procent.
Utkvěl vám nějaký zvlášť milý pacientský příběh ?
Většina mých ´pracovních příběhů´ má dobrý vývoj. Jsou to šikovné děti a dělají mi radost. Třeba přijde chlapeček a řekne : „Paní doktorko, já jsem se na tebe těšil.“ Je to úžasné, a ještě mám radost, jak krásně mluví ve větách. Vzpomínám si na dalšího klučíka, u kterého vázla řeč. Přišli po půl roce a byl moc šikovný. Někdy mám tendenci, ono to tedy není úplně profesionální, říkat dětem „broučku“. Tak jsem mu v zápalu vyšetření řekla „broučku“ a on se ohradil : „Já nejsem brouček, já jsem František.“ Za chvíli jsem mu tak řekla znovu a on na to : „Já jsem ti říkal, že nejsem brouček, ale František.“ To jsou moc krásné momenty, které zahřejí u srdce.
Mgr. Hana Jahnová
Klinická a dětská klinická psycholožka v Neonatologické ambulanci komplexní péče perinatologického centra při Neonatologickém oddělení v rámci FN Brno.
Věnuje se školitelské činnosti v oborech klinická psychologie a dětská klinická psychologie.
Je garantkou certifikovaného kurzu Psychologická vývojová diagnostika, který pořádá FN Brno.
Na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty MU v Brně působí externě jako asistentka.
Je členkou několika odborných společností. V Asociaci klinických psychologů České republiky vykonává od roku 2010 funkci prezidentky.
Je držitelkou ceny Purpurového srdce v kategorii Cena široké veřejnosti, které jí bylo uděleno Českou neonatologickou společností ČSL JEP a rodičovskou organizací Nedoklubko v listopadu roku 2010.
