Problémy, které řešíte vy, pěstouni u svých přijatých dětí, jsou často podobné : odmítání autority, impulsivita, neschopnost navázat úzkou citovou vazbu, potíže se soustředěním… a spousta dalších. Mnohdy se pak obracíte na naše psycholožky. Proto tři z nich odpověděly na čtyři stejné otázky. Snad jejich odpovědi přinesou užitečné informace jak vám, našim stávajícím pěstounům, tak i těm rodinám, které o přijetí dítěte do PP uvažují.
PhDr. Alena Michalová je v SPR od roku 2008, zároveň je soudní znalkyní v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie.
Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. do Sdružení přišla před třemi lety z katedry psychologie Filosofické fakulty UP v Olomouci, kde se věnovala vývojové psychologii a psychologii rodiny.
Mgr. Helena Strejčková nastoupila do SPR v září 2023. Pracuje také jako školní psycholožka. Několik let učila na základní škole, poté začala poskytovat terapie a nastoupila jako psycholog do Pedagogicko-psychologické poradny v Plzni.
S čím se na vás pěstouni nejčastěji obracejí ?
Alena Michalová : Častěji řeším záležitosti týkající se kontaktu dětí s rodiči (a to i v příbuzenských rodinách), dále výchovné a výukové potíže – přičemž převažují výchovné potíže v souvislosti se školou.
Irena Sobotková : Jedná se o problematické chování dětí – neposlušnost, impulzivní a agresivní chování, roztěkanost, lhaní, krádeže a podobně. Pěstouny takové chování dítěte znejišťuje a někdy se cítí až výchovně bezradní. Když to spolu probíráme, je nezbytné vrátit se ke kořenům tohoto chování a připomenout si anamnézu dítěte – v čem vyrůstalo, co zažilo, jaké má zkušenosti. To, co se dětem v původní rodině dělo a čeho byly svědkem, ale i to, co dobrého se mělo dít a nedělo (zájem o dítě, péče, láska) většinou způsobuje komplexní vývojové trauma. Jde o poměrně složitou problematiku, ale pokud jsou s ní pěstouni v hlavních rysech obeznámeni, více pak rozumí obtížnému či zvláštnímu chování dítěte. Pěstouni například přicházejí s tím, že je vyčerpává vzdor, vztek a opozice dítěte. Dojdeme k tomu, že dítě nezlobí proto, že je zlé a chce pěstouny naštvat, ale proto, že nevyrůstalo v lásce a bezpečí, je tím hluboce poznamenáno a neumí žít v dobrých vztazích. Společně pak hledáme konkrétní způsoby, jak dítěti pomoci. Podstatné je plně pochopit jeho potřeby v souvislosti s jeho osobní historií a neustále mu dávat najevo, že jej přijímáme a máme rádi, i když se nám některé jeho chování nelíbí. Někdy zadávám společnou domácí práci pěstounům a dítěti, a to hravou formou. Dostanou například za úkol pozorovat, kdy se „příšerka Vztek“ objevuje nejčastěji, a pátrají po tom, co proti ní pomáhá. Velmi zjednodušeně a obecně řečeno, snažíme se dítěti pomoci, aby se mohlo přestat neustále bránit vlivu dospělých nebo proti němu bojovat, aby se uvolnilo, dokázalo se spolehnout na dospělé a důvěřovat jim. Souvisí to s navázáním bezpečné citové vazby.
Helena Strejčková : S tím, že je něčím trápí chování jim svěřených dětí ; s tím, že se cítí přetížení, unavení, nejsou si jistí, zda řeší problémy, starosti správně ; s tím, že potřebují, aby si někdo (přesněji řečeno psycholog) popovídal s dětmi o tom, co prožívají ; s tím, že chtějí vyhledat další pomoc, ale neví jakou a kde…
Je rozdíl mezi problémy, které řeší zkušení pěstouni a ti noví ? Jaké jsou rozdíly mezi potřebami příbuzenských, zprostředkovaných a přechodných ?
Alena Michalová : Problémy a potřeby jsou v podstatě stejné napříč všemi formami NRP. Příbuzenští pěstouni spíše spoléhají na vlastní vyhodnocení situace a její řešení, spolupráce s psychologem není optimální. Zprostředkovaní a přechodní pěstouni se obracejí na psychologa prostřednictvím klíčových pracovnic.
Irena Sobotková : Začínající pěstouni řeší hlavně sžívání s dítětem. Nová rodina potřebuje obvykle více odborné podpory. Od začátku se s pěstouny snažíme především porozumět dítěti, jak jsem již zmínila. Pracujeme spolu třeba na tom, aby si zlobení a provokace dítěte nebrali osobně, ale aby chápali, že může jít o jeden z projevů dítěte, které ještě neumí přijímat láskyplnou péči, protože vyrůstalo v podmínkách ignorování, odmítání nebo dokonce týrání. Zkušení pěstouni už vědí, jak k problémům přistupovat, na druhou stranu se mohou cítit velmi unavení, pokud je péče o děti dlouhodobě náročná. Velmi záleží na celkové situaci a vztazích v rodině, na zdrojích pomoci a podpory.
Rozdíly v potřebách pěstounů vyplývají z rozdílů mezi jednotlivými typy péče. Zmíním jen namátkou ty, se kterými se setkávám nejčastěji. Příbuzenští pěstouni mívají potřebu více řešit rušivý vliv rodičů dítěte. Například babička dítěte se potýká s dopadem „návštěv“ dcery, matky svěřeného dítěte, která je závislá na návykových látkách. Příbuzenské vztahy bývají často velice komplikované a pěstouni jsou tím zatíženi. Pokud jde o pěstouny – prarodiče, mívají obavy nebo už i potíže vyplývající z vyššího věku. Potřeby zprostředkovaných pěstounů bývají velmi různé, nedají se stručně popsat. Řešíme například srovnávání přijatých dětí s vlastními dětmi nebo zklamaná očekávání, když se u přijatého dítěte objeví větší problémy až po určitém čase, kdy vše vypadalo nadějně. A specifické potřeby přechodných pěstounů se odvíjejí především od toho, že se angažují na vývoji svěřeného dítěte po omezenou dobu a předávají je dál. Je to rovněž velké téma a zasloužilo by si více prostoru. Osobně vnímám, že jim často chybí i ocenění a podpora ze strany systému sociálně-právní ochrany dětí.
Helena Strejčková : Mezi zkušenými a novými pěstouny nevnímám v tématech výrazné rozdíly.
U příbuzenských vnímám jako citlivější téma biologické rodiny, zvláště pokud se jedná o babičky, dědečky a je tam tedy přímá vazba na bio rodiče dětí. Jsou v konfliktu rolí k dítěti : babičky (i dědečci) mohou být hodné, až rozmazlující, děti si mají užít a pak je předat zpět rodičům…a zde najednou nastavují pravidla, řeší každodenní starosti, komunikaci se školou…mají úvahy o vlastním selhání ve výchově, když se naše děti nedokáží postarat o své děti a staráme se tak my…
U přechodných pěstounů je častější téma kontaktů s bio rodinou a předávání dětí. Pokud dostanou starší děti (dvouleté a starší) objevují se otázky traumatu a jeho vlivu na chování dětí, otázky, jak mluvit s dětmi o tom, že v jejich rodině nebudou stále, ale pouze na určitou dobu, jak moc s nimi navazovat vztah a stoupající nervozita, pokud nevidí, že by se pro dítě hledala rodina apod.
Vyvinuly se nějak obecné problémy přijatých dětí za dobu, kdy se jim věnujete ?
Alena Michalová : Zdá se, že ne.
Irena Sobotková : Vzhledem k tomu, že s pěstounskými rodinami pracuji téměř třicet let, některé změny opravdu pozoruji. Nárůst vykazují zejména psychické potíže u dospívajících, jako jsou úzkosti, deprese, sebepoškozování. To je ovšem obecný trend, netýká se výhradně jen přijatých dětí. Pokud jde o děti v pěstounské péči, asi častěji než dřív řešíme následky nevhodných kontaktů s biologickou rodinou, které způsobují psychickou destabilizaci dětí a narušují výchovu v pěstounské rodině. Z psychologického hlediska platí, že každý kontakt by měl mít jasný smysl a konkrétní přínos pro dítě.
Helena Strejčková : To je přesně něco, co nedokáži posoudit vzhledem k délce mojí praxe v práci s přijatými dětmi. 😉
Potíž, která vám v poslední době nejvíce utkvěla a co s ní ?
Alena Michalová : Častěji se zamýšlím nad oprávněností schválení pěstounů, kteří z psychologického hlediska nejsou (hodnoceno ex post) pro NRP vhodní.
Irena Sobotková : Za velmi alarmující považuji případy dětí, které jsou zbytečně dlouho poškozovány patologickým prostředím biologických rodin. Máme případy sourozeneckých skupin, kdy nejstarší děti žily, přesněji řečeno živořily v původní rodině do sedmi nebo devíti let, byť s přestávkami, kdy byly třeba u příbuzných. Rodiče bývají dlouhodobě závislí na alkoholu nebo i jiných návykových látkách. Často jde jen o matku střídající partnery, která nezajišťovala dětem ani základní potřeby. Děti byly nejen zanedbávané, ale často i týrané nebo sexuálně zneužívané. Celé roky se takovým rodičům dává šance, aby si uvědomili svou odpovědnost za děti, léčili se, získali motivaci a kompetence se o děti řádně starat. Výsledek je ale většinou ten, že děti jsou nakonec stejně odebrány a do pěstounské péče přicházejí doslova zbídačelé. Nezažily mazlení a přitulení, nevědí, jaké to je najít bezpečí a uklidnění u rodiče, neznají potěšení, radost a uvolnění ve vztahu k rodiči. I když po rozumové stránce se v pěstounské rodině začnou rychle vyvíjet a dohánět opoždění zapříčiněné zanedbáváním, po citové a sociální stránce se na nich projevuje hluboké vnitřní zranění. Tyto těžce deprivované a traumatizované děti neumějí důvěřovat dospělým. To se vlastně vracím k první otázce – k důvodům problematického chování přijatých dětí. Další velká potíž je, když se někdo domnívá, že takové škody napáchané na dětech napraví odborník. Do různých terapií jsou vkládány příliš velké a většinou nepodložené naděje. Bylo by potřeba zaměřit se spíš na prevenci – nastavit systém ochrany dětí tak, aby k těmto případům pokud možno nedocházelo.
Helena Strejčková : Chvíle, kdy dítě potřebuje něco, co pěstoun není ochoten, schopen jim dát. Pěstoun odmítá potřebu změny ve svém postoji a přál by si změny pouze na straně dítěte. Složitosti při přijetí potřeby změn mohou být dány výchovou, zkušenostmi pěstouna s biologickými dětmi. V kombinaci s dítětem, jehož současné chování ovlivňuje složitá, těžká historie, to je někdy náročné a napínavé.
A na závěr : jaké je vaše doporučení na nejlepší pěstounskou ´léčebnou´ metodu na trápení přijatých dětí :
Alena Michalová : Léčbou je bezvýhradné přijetí, dlouhodobá láskyplná péče s oceněním a vděkem za i jen drobný úspěch dítěte.
Irena Sobotková : Na to je potřeba ptát se zkušených pěstounů nebo, ještě lépe, jejich přijatých a už dospělých dětí, které našly díky pěstounům své místo v životě, žijí dobře a spokojeně. Ale předpokládám, že bychom odpověděli podobně. Nejlepší „terapií“ pro dítě je bezpodmínečné přijetí v pěstounské rodině, bezvýhradná láska a trpělivost pěstounů. Současně s tím je na straně pěstounů nezbytná i důkladná informovanost o psychickém vývoji dítěte, problematice psychické deprivace, vývojového traumatu a dalších tématech. A kromě lásky a připravenosti pěstounů jsou potřeba určité osobnostní předpoklady, za všechny zmíním psychickou stabilitu, vyrovnanost, zralost a odolnost. Jak je vidět, poslání pěstounů je zodpovědné a náročné. Pěstouni si zaslouží uznání a nastavení takových podmínek, aby nebyli vnímáni jen jako sociální služba, ale s respektem jako ti, kteří mají největší zásluhy, když se vývoj přijatých dětí začne ubírat pozitivním směrem.
Helena Strejčková : Za mě je to přístup nazývaný terapeutické rodičovství. Vnímám ho jako velkou podporu pro děti a vhodný přístup ze strany pěstounů, pečujících osob. Tedy přijetí dítěte takového, jaké je, empatie, zvídavost k jeho pohledu, pocitům, prožívání a hravost.
