Ombudsman – místo, kde se můžeme dovolat nápravy, když máme vážné potíže s úřady a institucemi. Jaká podání související s dětmi a péčí o ně se k němu dostávají, jaký postup jeho právníci volí, jak vypadá optimální, ale také horší vývoj situace ? Co můžeme očekávat od změny v novele zákona o veřejném ochránci práv ? Nejen o tom hovořil zástupce veřejného ochránce práv JUDr. Vít Alexander Schorm.
Jak vypadají podněty, které se k veřejnému ochránci práv dostávají, a jaký je zpravidla váš postup ?
Naše šetření obvykle začíná na podkladě stížnosti. Začneme ji zpracovávat, vyžádáme si spisový materiál, obrátíme se na příslušné úřady, po kterých chceme odpovědi na naše otázky. Naši právníci mnohdy jedou na místní šetření. Výsledkem je zpráva. V ní zhodnotíme všechno, co jsme se dozvěděli, a napíšeme, jestli postup úřadu byl nebo nebyl v pořádku a proč.
Snažíme se úřady nepoučovat hned od začátku, takže šetření zpravidla končí tím, že úřad žádáme, aby chybný postup nebo rozhodnutí napravil. Jak to udělá, necháváme na něm. Nevymezujeme, jak má náprava vypadat, alespoň ne v první fázi. Ideální je, když úřad vše napraví sám ještě v průběhu šetření. Často se stává, že pochybení i možný způsob nápravy vyplyne z diskuze našich právníků s úředníky už při místním šetření. Méně ideální je, že konstatujeme nějaké pochybení a úřad přijme nápravná opatření až v návaznosti na to. Ale i to se počítá.
Když úřad reaguje na zprávu negativně, nesouhlasí s námi, nechce nic udělat nebo jsou jeho opatření nedostačující, jsme důraznější. Musíme vydat závěrečné stanovisko. V něm znovu apelujeme, aby úřad přehodnotil svůj negativní postoj k našim zjištěním a závěrům. Také navrhneme konkrétní nápravná opatření a po úřadu chceme, aby je realizoval.
Takové závěrečné stanovisko je od vás vyjádření maximálního znepokojení nad konáním úřadu nebo existuje ještě nějaké kategoričtější ?
Pokud úřad vůbec nic neudělá nebo se k věci staví negativně, můžeme ještě jít takzvaně do sankce. Mně se to slovo moc nelíbí, protože je to taková sankce/nesankce. Spočívá v tom, že informujeme nadřízený úřad a případ můžeme medializovat. Jsme oprávněni zveřejnit i jména konkrétních osob, které něco udělaly podle našeho soudu špatně. Ale jak říkám, nepřipadá mi to dobré. Protože pokud se nám nepodaří, aby se úřad „chytnul za nos“ a konal lépe, nejsem si jistý, že informování nadřízeného úřadu a medializace povedou k nápravě. Zastávám názor, že i když jsme si s nějakým úřadem napsali dlouhá a možná i emotivní vyjádření, musíme si uvědomit, že nám všem jde o společnou věc. Například orgánům sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) nejde o to, aby škodily dětem, rodičům nebo pěstounům, protože dobře vědí, že jejich úloha je jim pomáhat. Takže se snažíme působit více konsenzuálně, protože situaci vyhrotit, nemá valný smysl.
Měli bychom být přesvědčiví, srozumitelní, dávat doporučení, která mají hlavu a patu. Věřím, že přicházíme s adekvátními návrhy, protože v naprosté většině případů fungují.
Jaké je procentuální zastoupení problémů dětí mezi všemi stížnostmi, které ombudsman řeší ?
Takto přesně to kategorizované nemáme, protože když se řekne „problémy dětí“, pokrývá to různé záležitosti napříč působností ombudsmana. Můžou sem spadat jak stížnosti, které podaly děti nebo je napsali rodiče, třetí osoby i třeba problematika diskriminace… Děti vidíme také při systematických návštěvách v ústavních zařízeních a monitorujeme práva dětí se zdravotním postižením.
Za rok 2023 máme 81 podnětů od dětí, což vykazuje oproti předchozímu roku nárůst o 32 %. Podněty dětí ale rozhodně nejsou všechna podání, která se dětí týkají. Velká většina takových stížností pochází od dospělých.
V dětských věcech velmi často provádíme místní šetření, což znamená, že naši právníci jedou na příslušný OSPOD a snaží se zjistit podrobnosti. To často vede k tomu, že OSPOD pochopí, že by něco měl udělat jinak, a může se podle toho zařídit.
Čeho se nejčastěji týkají stížnosti související s dětmi, které se k vám dostanou ?
Úplně nejčastěji jde o činnost OSPOD a o konflikty mezi rozvádějícími se nebo rozvedenými rodiči při péči o dítě. Někdy jsou spory mezi rodiči natolik vyhrocené, že OSPOD označí dítě za ohrožené a snaží se s tím pracovat. Často si pak jeden rodič stěžuje, že OSPOD straní tomu druhému rodiči. Někdy to je i otázka vyhodnocování zájmu dítěte a participačního práva (právo dítěte projevit svůj názor při rozhodování o věcech, které se ho týkají, pozn. aut.), kdy má OSPOD zjistit názor dítěte a pak referovat soudu. Vedle toho by i soud měl sám u dítěte zjišťovat, jak ono vidí situaci a co si přeje.
To právě někdy bývá důvod, proč nám píší děti. Nelíbí se jim, že OSPOD třeba netlumočil dostatečně jasně soudu jejich nechuť stýkat se s rodičem, se kterým nežijí. OSPOD má ovšem dvojakou roli : má zjistit a soudu tlumočit názory a přání dítěte a současně se musí vyjádřit k tomu, co je podle něj samotného v nejlepším zájmu dítěte. Takže musí umět lépe komunikovat s dítětem, aby nevznikala nedorozumění a nesprávná očekávání.
A pak jsou případy odebrání dítěte z péče rodičů, kdy OSPOD musí s rodinou dále pracovat, protože cílem je, pokud to jde a prostředí rodiny přestane být pro dítě škodlivé, aby se dítě do péče svých biologických rodičů vrátilo. V těchto situacích míváme stížnosti od biologických rodičů na OSPOD, že nepracují dostatečně na navrácení dítěte do rodiny. Nedávno nám třeba psala matka, které soud odebral dítě, protože byla drogově závislá a nadužívala alkohol, takže nevytvářela pro dítě optimální prostředí. Nedokázala konsolidovat ty příčiny, které vedly k odebrání, tedy svoje závislosti, a stěžovala si, že jí dítě nebylo vráceno do péče.
Ukazuje se nicméně, že právě práce s biologickou rodinou po odebrání dítěte, které by mělo být pokud možno jen dočasné opatření, představuje často slabé místo. Jestliže se s rodiči nepracuje na odstranění příčin odebrání, ztěžujeme jim i dětem cestu k opětovnému sloučení. Přitom mají právo žít spolu, ovšem pouze není-li to pro děti škodlivé.
Dostala se k vám nějaká podání, která se přímo týkají pěstounské péče ?
Ročně to jsou zpravidla desítky případů, které se týkají náhradní rodinné péče. V roce 2021 jsme měli takových podání 49, v roce 2022 pak 45 a v minulém roce 2023 jich bylo 28.
Jeden z nich se týkal situace, kdy se pěstouni na přechodnou dobu rozhodli pro dlouhodobou pěstounskou péči, aby svěřené děti nemuseli po roce předat do ústavu. Vzešly z toho různé mrzutosti – byli totiž vyřazeni z evidence pěstounů na přechodnou dobu. Navíc se ukázalo, že příslušný krajský úřad nehledal dost intenzivně dlouhodobé pěstouny pro tyto děti v jiných krajích. Mezikrajová spolupráce je jedna z častých potíží. Je celkem přirozené, že krajští úředníci řeší hlavně to, co se děje u nich v kraji. Přitom by měli hledat pro dítě nejlepší řešení s přihlédnutím ke všem okolnostem. Ale je i spousta příkladů, kdy kraje dokáží dobře spolupracovat.
Měli jsme také případ kontaktů matky s dcerou, která byla v příbuzenské pěstounské péči. Ti příbuzní si s matkou úplně nerozuměli a my jsme kritizovali OSPOD za to, že nechával otázku styku dítěte s maminkou na pěstounech a pěstouni to zase nechávali na dítěti, kterému bylo šest let. Je třeba brát v potaz věk dítěte, jeho rozumovou vyspělost a pak zvážit, jestli je schopné si tyto věci samo určit. Další aspekt spočíval v tom, že ani OSPOD, ani pěstouni neřešili příčiny převážně negativních reakcí dítěte na matku. Důvody nezjišťovali, tím méně s nimi uměli pracovat. Když vidíme nějaké chování, typicky odmítavé nebo jinak negativní, měli bychom se vždycky pídit po příčinách, abychom vůbec pochopili, co za ním je. Těžko to vzít jen prvoplánově : matku odmítáš, proč to tak je, nás nezajímá, tak to prostě je a my se podle toho zařídíme.
Byl k této situaci přizván dětský psycholog ?
Když jsme tuto stížnost řešili, OSPOD se rozhodl svolat případovou konferenci, podařilo se zapojit psychologa a nastavit plán kontaktů za podpory všech zúčastněných. Pak jsme viděli, že proběhlo setkání, a to dobře. Následně se zúčastnění dohodli na dalších kontaktech.
Chci říct jednu důležitou věc : když vypracováváme zprávy o šetření, zpravidla říkáme závěr ve smyslu : úřad pochybil nebo nepochybil… Nicméně se snažíme pracovat i s jazykem, aby závěry nevyznívaly zbytečně negativně. Cílem totiž je, pokud to jde, pozitivní posun a také obecné poučení pro ten který úřad vyplývající z toho, že se třeba něco nepodařilo, něco neprobíhalo dobře. A koneckonců zveřejňování našich zpráv v evidenci stanovisek veřejného ochránce práv může být návodné i pro jiné úřady, které řeší podobné případy. Není tedy cílem zkritizovat konkrétní úřad, že něco udělal špatně, ale spíš mu pomoci a pomoci také všem zúčastněným postupovat lépe.
Dostávají se k vám také stížnosti na pěstouny ?
Někdy jsou potíže s pěstouny, kteří se snaží uchránit svěřené dítě od zhoubného vlivu biologických rodičů. Musí se v tom najít nějaká rovnováha. Pěstouni by v zásadě měli dát dítěti možnost zachovat původní pouto, jakkoli je to někdy těžké. A chápu také, že jsou situace, kdy je to nemožné.
Jedna věc je celodenní péče o dítě den za dnem a druhá nějaký příležitostný kontakt, který mohou pěstouni mít sklon nepodporovat z důvodu obav, jaký vliv to bude na dítě mít, a také třeba proto, že si ho chtějí trochu přivlastnit. Tím nechci přisuzovat nikomu negativní pohnutky, často jsou to přirozené reakce, protože pěstouni mají k dítěti hezký vztah a obávají se, co špatného by se mu mohlo stát. Rozhodně to nemyslím tak, že bych špatně pohlížel na pěstouny. Jsou velice důležití. V naší zemi žije spousta dětí mimo péči svých rodičů a pěstouni by měli být zpravidla lepší volbou než zařízení.
Když jste zmínil ústavní zařízení pro ohrožené děti, jak se díváte na problematiku umisťování dětí do ústavů ?
Parlament v těchto týdnech (červen 2024) schvaluje změnu zákona, podle níž dítě do čtyř let, a je tam ještě další věková hranice, ale s odloženou účinností, nesmí být umístěno do ústavního zařízení. Na pozadí je rozhodně skutečnost, že nejmenší děti potřebují jednu vztahovou osobu, a ne „tetu“, jakkoli snaživou a oddanou, která do domova chodí do práce a zase odchází.
Dětské domovy pro děti do tří let jsou v zákoně definovány jako zařízení pro děti zpravidla do tří let. My jsme navštívili průřezově pět takových zařízení a zjistili jsme, že dětí do tří let je tam asi jedna třetina. Někdy se tam starší děti dostávají se svou sourozeneckou skupinou, kterou je obtížné umístit do běžného dětského domova, a tudíž se mladý člověk, třeba sedmnáctiletý, může „pyšnit“ adresou kojeneckého ústavu. Ať už je označení instituce jako kojenecký ústav více méně pejorativní, respektuji, že to tak řada jejich pracovníků vnímá. Teenager se asi nebude chlubit ani tím, že bydlí – slovy zákona – v domově pro děti do tří let.
Nehledě na to, že vnitřní zařízení takového ústavu není uzpůsobené potřebám starších dětí. Malé děti nemají takovou potřebu soukromí, zatímco u větších dětí je to důležitý aspekt. A pokud ústav není zařízen tak, aby v maximální míře respektoval soukromí těch starších, je to špatně. Další věc je, že podle zákona v zařízení pro děti do tří let mají být děti, které vyžadují lůžkovou zdravotní péči. Tedy ty, pro které je ambulantní návštěva lékaře nedostačující pro řešení jejich zdravotního stavu. Ale takových dětí je tam minimum. Sečteno a podtrženo, v domovech pro děti do tří let, které vyžadují lůžkovou zdravotní péči, je většina dětí starších tří let a jen minimum děti vyžadujících lůžkovou zdravotní péči.
V posledních letech, kdy se kritika „kojeneckých ústavů“ plně projevila na veřejnosti, je do nich umisťováno stále méně a méně dětí, což je jenom dobře. Ale ve skutečnosti to jen více obnažuje fakt, že systém je celý pokřivený. Když je třeba dítě umístit, nakonec nejčastěji rozhoduje, kde je v systému volná kapacita. Pak snadno mohou nastat bizarní situace náctiletých v kojeneckých ústavech.
Teď jsme tedy v období, kdy se stát a kraje musí velmi snažit, aby našly pro děti náhradní rodinnou péči, ne ústavní. Jak už jsem řekl, tato zařízení nejsou uzpůsobená ani pro malé děti z důvodu potřeby emoční vazby, ani pro ty větší z mnoha jiných důvodů, včetně zmiňované potřeby soukromí.
Poslanci ve sněmovně diskutovali 13. června 2024 nad novelou zákona o veřejném ochránci práv, která by mimo jiné měla ustavit dětského ombudsmana. Řešily se nejen jeho pravomoci, míra začlenění do současné Kanceláře veřejného ochránce práv nebo samostatnosti, ale také financování.
Už poměrně dlouhou dobu se mluví o vytvoření svébytné instituce dětského ombudsmana a nyní, v červnu 2024, projednávali poslanci zákon, který se Kanceláře veřejného ochránce práv týká. Jaká míra samostatnosti dětského ombudsmana se vám s ohledem na vaše zkušenosti jeví jako optimální ?
Od počátku června 2024 jsme začali vytipovávat, co z podnětů, které k nám přicházejí, bude podle návrhu novely zákona o veřejném ochránci práv spadat do působnosti dětského ombudsmana. Chceme si o tom udělat lepší představu. Je to pro nás jeden z důležitých kroků v přípravě na změnu, která se chystá. Také je podstatné, jaké zdroje Kancelář veřejného ochránce práv dostane, aby dětský ombudsman mohl fungovat v souladu s očekáváním… Na tuto otázku nemáme od politiků zatím žádnou jednoznačnou odpověď. Nestačí mít dětského ombudsmana na papíře.
Co tedy můžeme od této novely zákona očekávat ?
Návrh novely je velmi nejednoznačný, protože uvádí několik verzí personálního a finančního zajištění výkonu agend dětského ombudsmana – od varianty dětský ombudsman sám bez dalších pracovníků a dalších zdrojů až po desítky osob, které by mu měly pomáhat vykonávat jeho působnost.
Součástí novely zákona o veřejném ochránci práv je i požadavek, aby se veřejný ochránce práv zabýval lidskými právy obecně, tedy i dětskými právy obecně. Mluví se o tom velmi málo, ale novela by měla přinést proměnu ombudsmana v národní lidskoprávní instituci. Veřejný ochránce práv by se tedy měl zabývat nejen stížnostmi na instituce, ale také například sledovat, jak se v naší zemi dodržuje svoboda slova, právo shromažďovací, volební právo apod., a šířit lidskoprávní osvětu. Takže ta změna by měla být ještě o něco větší, než co představuje samotné zřízení dětského ombudsmana.
Jaké úkoly, nad rámec současné agendy související s dětmi, budou podle vašeho názoru zásadní pro dětského ombudsmana ?
Primárním úkolem bude zabývat se právy dětí mnohem komplexněji, než jak to dnes dělá úřad ombudsmana. Na práva dětí se můžeme dívat pod několika zornými úhly. Dnes jsou základem přicházející stížnosti. Dětský ombudsman by se měl v oblasti stížností zabývat rovněž tím, co dělá samospráva, třeba školy, které samosprávné celky zřizují ; takovou působnost stávající ochránce práv nemá. Počítá se dále s tím, že dětský ombudsman bude moci do některých soudních řízení vstoupit nebo je i zahájit. Také by měl sledovat, jak jsou v soudních řízeních dětská práva respektována. Ne že by měl přezkoumávat činnost soudů jako kdysi prokuratura, ale dělat si obrázek o tom, jak jsou v rozhodování zohledňována práva dětí, a přicházet s doporučeními, v čem by se měla praxe zlepšit. To už naznačuje komplexní systémový rozměr působení dětského ombudsmana. Přirovnávám to k tomu, že stížnosti jsou stromy a komplexní pohled na dětská práva je les. Dětský ombudsman by měl přinést rovněž tuto novou dimenzi.
Jsou v Kanceláři veřejného ochránce práv specialisté, kteří by s velkou pravděpodobností přešli do nově ustaveného úřadu dětského ombudsmana ?
Záleží na tom, v jaké verzi bude schválena novela zákona o veřejném ochránci práv. Teprve na jejím základě se můžeme bavit o nějakých změnách. Již dnes je ale jasné, že podněty dětí se mohou týkat čehokoliv, nemusí to být jen dětská práva. Ale samozřejmě jsou takové podněty, třeba právě stížnosti na počínání OSPOD, jak jsem už říkal, které jednoznačně spadají do oblasti práv dětí. Nebo pokud si děti stěžují na poměry v dětských psychiatrických léčebnách nebo v zařízeních, kde žijí, tak tam je to také jasné. Když o tom ale uvažujeme, narážíme i na méně jednoznačné oblasti. Mohou to být podněty například ze stavebního práva, které se nějak vztahují k právům dětí. Vezměme si třeba stavbu rodinného domu, ve kterém budou žít i děti. Asi nemůžeme automaticky dovodit, že práva dětí jsou dotčena vším, co se té stavby týká. I když se dá říct, že se něco dotýká práv dětí, vztah to může mít vzdálený. Nelze tedy stanovit, že by právník Kanceláře veřejného ochránce práv, který řeší stavební právo, měl být vyčleněn dětskému ombudsmanovi. Kolegové a kolegyně, kteří se zabývají stížnostmi na OSPOD, budou nejspíš intenzivně spolupracovat s dětským ombudsmanem, zatímco u jiných kolegů je to s otazníkem. Všichni však zůstanou zaměstnanci jedné společné kanceláře. V tom je ta složitost.
Zpřístupní se v momentě zřízení dětského ombudsmana, v jakékoliv míře samostatnosti, šance dětí dovolat se změny k lepšímu, ať už se bude týkat čehokoliv ?
I dnes nám děti mohou napsat, my se snažíme jim pomoci a být v komunikaci s nimi co nejvstřícnější. Ale dětský ombudsman by se měl zabývat celou šíří dětských práv. Například pokud si děti stěžují na poměry ve škole, dnes s tím nemůžeme nic zásadního dělat, neumožňuje nám to zákon. Školy jsou záležitostí samosprávy, zřizují je obce. S příchodem dětského ombudsmana by se to však mohlo změnit. Očekával bych, že dětský ombudsman bude s to pokrýt mnohem víc oblastí života dětí, než kolik jich můžeme obsáhnout dnes.
Vy osobně máte v působnosti ochranu dětí, mládeže a rodiny. Jak vysoko si ceníte této oblasti v celém svém profesním portfoliu ?
Ochrana práv dětí určitě patří k nejdůležitějším v rámci toho, čemu se se svými spolupracovníky věnuji. Bavíme se o právech mladých lidí, kteří se nacházejí v kritické fázi života, protože věci, které se jim v dětství stanou, na ně mají dalekosáhlý vliv. Mluvili jsme spolu třeba o kojeneckých ústavech, které mají navzdory veškeré péči na umístěné děti negativní vliv, a táhne se s nimi ve větší či menší míře po celý život. Mnohé příběhy dětí, kterými se při naší agendě zabýváme, jsou velmi smutné a ukazují, že my, dospělí, někdy zacházíme s dětmi velmi necitlivě, myslíme jen na sebe, nedbáme jejich zájmů a možná se vůči nim chováme svým způsobem nezodpovědně. Co dětem dáme, zúročí se v nich v dobrém i ve zlém. Jsem jenom rád, že zákonodárci dnes intenzivně pomýšlejí na zdůraznění významu dětských práv. Bude to však znamenat, že až bude dětský ombudsman zvolen, agendu dětských práv mu předám, takže o ni přijdu. To ale nic nemění na tom, že si myslím, že je to velmi důležitá oblast.
JUDr. Vít Alexander Schorm
Funkční období zástupce veřejného ochránce práv : od 1. listopadu 2022. V této pozici má v gesci : ochranu dětí, mládeže a rodiny, záležitosti cizinců, státní správu soudnictví, správu státního zastupitelství, ochranu osob se zdravotním postižením, dohled nad místy, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě, ochranné léčení, sociální služby, veřejné opatrovnictví, sociální práce na obci, činnost vězeňské služby, školství, konzulární službu, superlegalizaci a ostatní působnost MZV.
Vít Alexander Schorm se narodil v roce 1973 v Brně. Tamtéž studoval na gymnázium na tř. Kpt. Jaroše a následně pokračoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Později absolvoval postgraduální studijní program na Univerzitě Paříž I – Panthéon-Sorbonne, a to v oboru srovnávací veřejné právo evropských států, a také francouzskou Národní správní školu.
Působil jako poradce předsedy Nejvyššího soudu Otakara Motejla (1996 – 1998), vedoucí kanceláře místopředsedy vlády Pavla Rychetského (1998 – 2000) a vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku (2002 – 2022).
Během výkonu posledně zmíněné funkce mu v Radě Evropy mnohokrát připadla úloha předsedy expertního výboru v rámci mezivládní spolupráce, ať šlo například o Řídící výbor pro lidská práva, Výbor pro reformu ESLP či pracovní skupiny k sociálním právům nebo k výběru kandidátů a volbě soudců ESLP. V posledních letech také koordinoval vládní zmocněnce smluvních států pro zastupování před ESLP.
Související odkazy :
