Možná zvažujete přijetí dítěte do péče, možná už pěstouni jste a máte svoji doprovázející organizaci a klíčovou pracovnici, tedy „klíčovku“ 😊. Jaká je její role vůči rodinám, s čím jim může pomoci, co by se měla dozvědět, co naopak ona říká pěstounům a jejich dětem… Jak vlastně pěstounství vidí ze své pozice, vyprávěla Petra Müllerová Krajtlová, brněnská „klíčovka“ a koordinátorka dobrovolníků, která se pěstounským rodinám věnuje už osmým rokem.
Kdy se poprvé setkáš s pěstounskou rodinou ?
Do kontaktu s pěstouny se většinou dostanu ve chvíli, kdy mají dítě svěřené do předpěstounské péče. Úplně na začátku si nechám povyprávět jejich příběh, tedy jak se dostali k pěstounství, a příběh přijatého dítěte, pokud ho znají. Řekla bych, že už je to teď lepší, že pěstouni dostávají o dětech více informací. Dříve si přivezli dítě a nevěděli ani, jaká traumata má za sebou. Samozřejmě záleží na tom, jestli je to dítě příbuzné nebo ne. Příbuzenští pěstouni toho přirozeně o dítěti ví víc než zprostředkovaní.
Kolik máš příbuzenských pěstounů a kolik zprostředkovaných ?
Teď je to tak půl na půl. Mám dvacet čtyři rodin a z toho je jedna přechodná pěstounka. Trochu nám trvalo, než jsme se naladily na stejnou vlnu, ale teď už to funguje.
Jak často chodíš do rodin ? A když je nenavštívíš osobně, tak zatelefonuješ ?
V kovidové době byly kontakty telefonické, ale jinak jednou za dva měsíce do každé rodiny jdu. Někdy je to tak, že přijedou oni do SPR, ale víc jezdím já k nim, protože jsou to rodiny mimobrněnské a bylo by pro ně komplikované přijet i s dětmi do Brna na Anenskou. Jednou za dva měsíce je to standardně, ale když se něco řeší, jsou kontakty častější.
Chodíš k nim odpoledne, aby dítě bylo doma ze školy ?
Většinou to tak je. Nechci, aby děti zameškávaly školu, takže chodím až odpoledne. Dopoledne chodím jen do rodin, kde jsou malé děti, co ještě nechodí ani do školky.
Když přijdeš, zazvoníš, otevřou… Čeho všeho si všímáš ?
Pokud je to nová rodina, tak se snažím zmapovat i domácnost, i třeba jak se k sobě pěstouni chovají, nejen jak se chovají k dětem. Ale neprohlížím si to u nich doma jako zvědavá vizita. Teď už ty rodiny většinou znám, takže se spíš bavíme o tom, s čím potřebují pomoct a také o tom, co se daří, co se povedlo. Naše úloha sice je, řešit s pěstouny jejich problémy, ale přichází i spousta hezkých věcí. V září třeba několik dětí z „mých“ rodin nastoupilo na střední školy. V minulém roce to bylo velké téma – jakou školu zvolí, příprava na přijímačky… a skvělé je, že všichni se dostali tam, kam chtěli. Jsou i pěkné věci k řešení, není to jen o problémech.
Nelze pominout skutečnost, že pozorováním rušíš pozorované. Jak to reflektuješ v obrázku, který si uděláš ?
Samozřejmě, že když vstupuje někdo cizí do domu, tak se chováme trošku jinak. V rodinách, se kterými spolupracuji delší dobu, mi mnozí říkají, že už jsem součástí jejich domácnosti, takže to zase tak velký rozdíl asi nebude. Naučili se být otevření, a to jsem strašně ráda. Pokud mi nabídnou, jestli se chci podívat třeba do dětského pokoje, tak neodmítnu, ale rozhodně jim neprošmejdím domácnost, to naštěstí není moje povinnost. Velmi opatrně zacházím s těmi informacemi, které o nich mám a od nich mám, právě proto, aby to nenarušilo důvěryhodnost našeho vztahu. Snažím se naši komunikaci udržovat na příjemné úrovni, aby pěstouni neměli pocit, že je kontroluju, aby se mnou jednali otevřeně. Strašně moc si zakládám na tom vztahu. To je základ mé práce : mít s pěstouny vztah, v němž si můžeme věřit.
Daří se to vždycky nebo ses někdy musela opravdu hodně upozadit ?
Mám rodiny, kde ty vztahy nejsou takové, jaké bych chtěla, aby byly, a kde nedostávám informace, jaké bych měla. Chtějí si to dělat po svém, často z mého pohledu ne úplně nejlépe, ale respektuji jejich rozhodnutí. I tam se snažím, aby vztah byl přátelský.
Co jsi třeba za poslední dobu se svými pěstouny řešila ?
Můžu uvést příklad pěstounky, která nedávno přijala dvě děti. Jedno už v péči má, a ještě v té rodině jsou dvě biologické. Rozmlouvala jsem jí přijetí obou dětí najednou. Jsou to sice sourozenci, ale byli každý v jiné péči, takže vztah mezi sebou žádný navázaný nemají. Protože žili každý jinde a nejsou prostě stejní, tak adaptace každého byla jiná, jinak složitá. Snažila jsem se jí vysvětlit, co nastane nebo by mohlo nastat v případě, že si je vezme obě najednou. Rozhodla se tak, jak se rozhodla. Každé z těch dětí má trochu jiné trauma, takže potřebuje trochu jinou péči. Měly by se propojit s tím třetím dítětem, které jejich sourozencem není a samozřejmě na něj nejsou zvyklé. No, takže teď řešíme, jak to udělat, aby se všechno sladilo. Starší z dětí, čtyř a půlleté, zažilo ústavní péči a před tím závažné zanedbání péče v rodině, takže je to dítko s rannou deprivací a zároveň s deprivací z ústavní péče. Tety v ústavu se sice snaží, ale ústavní péče vždycky zanechá následky. Menší z dětí má rok a půl a přišlo z přechodné pěstounské péče. Ze začátku to vypadalo, jako že to půjde dobře, ale tyto děti ve chvíli, kdy si začnou zvykat na bezpečí, jednu vztahovou osobu, která je s nimi pořád, tak začnou pouštět ven všechno, co se v nich nastřádalo. Takže už jsme ve fázi překvapení, jak se situace vyvíjí. No ale ono to nějak půjde. Když bude potřeba, tak zapojíme naši paní psycholožku. Ta je zapotřebí často.
V čem je to složitější, když pěstounské děti zvažují, kam dál po základní škole ?
Celkem pravidelně se u dětí v pěstounské péči setkávám s tím, že si svoji budoucnost neumí představit, nevědí, kam dál. Doporučuju jim vždycky navštívit veletrh středních škol, protože to je dobrá zkušenost. S dítětem mluvím o tom, co ho zajímá, které předměty mu jdou lépe, v jakém prostředí se cítí lépe… V minulém školním roce jsem následné vzdělávání řešila také s chlapcem, který vůbec nevěděl, co dál. Učil se slušně, jedničky dvojky, ale není úplně studijní typ, takže gymnázium by nebyla dobrá volba. Je sice sportovec, ale sportovní gymnázium nebylo řešení, protože zase je to gymnázium. Pěstounka to s ním samozřejmě také probírala, hledali spolu na internetu, byli na nějakých dnech otevřených dveří… Pak jsme na to začali nahlížet ze strany jeho povahových rysů. V anamnéze biologické rodiny je i psychiatrická diagnóza, což je velká zátěž, ale v tomto případě to chlapec s pomocí pěstounky dokázal dobře zpracovat. Je citlivý a empatický. Nakonec jsme vyhodnotili, že umí pěkně pracovat nejen se svými pocity, ale i s pocity svých kamarádů. Je to člověk naslouchající, a ty zkušenosti z dětství, byť jsou špatné, tady vlastně může zúročit. Toto všechno ho nasměrovalo k podání přihlášky na střední školu se zaměřením na sociální práci. Přijali ho a teď v září nastoupil. Doufám, že to pro něj bude to pravé ořechové.
Máš nějakou opravdu složitou rodinu s problematickými dětmi ?
Mám třeba rodinu, kde jsou tři přijatí sourozenci. Ty děti přišly do pěstounské péče ve starším věku : kluk v osmi letech, prostřední se sourozenců v šesti letech a nejmladší holčička ve dvou. Na tomto příkladu se krásně ukazuje, že čím mladší dítě přijde do pěstounské péče, tím větší šanci má na lepší život. Holčička se v pěstounské rodině dobře adaptovala, chová se jako normální dítě, nejsou s ní žádné výchovné problémy. Prostřední sourozenec má zažité nevhodné vzorce chování. Jeho deprivace se projevuje špatným vyhodnocováním situací a následnou agresí. Třeba usoudí, že to, jak se na něj někdo podíval, je útok, a reaguje vulgarismy, křikem, případně fyzickým napadením. Má problém s autoritou, takže se nerozpakuje použít hrubé nadávky i vůči učitelům. Ale mentálně na tom není tak zle, takže by mohl postoupit na nějaké dobré učiliště a žít takový život, aby ho společnost přijímala.
Zato ten nejstarší kluk má typické projevy ranné deprivace – lhaní, krádeže a další obtíže. Když spolu mluvíme o těch lžích a krádežích, ví, že je to špatně, slibuje, že už to dělat nebude, ale nedokáže si pomoct. Teď je ve druhém ročníku učebního oboru. Už to vypadalo lépe, ale hned v prvním ročníku o pololetí jsme řešili krádež, která se dostala až na policii, protože už je trestně zodpovědný. Do toho vstupuje biologická matka a teď hlavně otec, který deset let kluka neviděl. Mám obavy, zda v tomto případě bude mít šanci na slušný život. Touží odejít zpět k biologické rodině. Desetileté úsilí pěstounky tak s největší pravděpodobností přijde vniveč. Ale i tak dostal zprávu, jak může vypadat život v dobré rodině a věřím, že se mu to v životě někde promítne.
Odkud tyto děti do pěstounské péče přišly ?
Dlouhou dobu byly v péči matky, která je velmi zanedbávala. Odcházela od nich i na několik dní, nechávala je o hladu, v zimě, ve tmě v nějakém squattu. Po odebrání byly v ústavní péči a pak přešly do pěstounské. Jejich pěstounka je úžasný člověk, dělá pro ně první poslední, je velmi trpělivá, starostlivá… Přesto není možné změnit vzorce chování, které má ten nejstarší zažité. Navíc žijí na vesnici, kde se všichni znají, škola je také v obci a pěstouni jsou pod drobnohledem. Děti mají ve škole problémy, které se přenáší i mimo školu a pěstounka je často pod palbou kritiky. Mnohokrát se jí stalo, že na ni sousedé přestali mluvit, neodpovídají ani na pozdrav. Situace je pro ni opravdu velmi náročná, ale je bojovnice za své děti a nevzdává se. Nesmírně si jí vážím. Snažím se ji ochránit ve smyslu : pojďme říct nahlas ve škole, v obci, že to není vaše nedostatečná výchova, ale že ty děti jsou tak nastavené a už je nejde ovlivnit.
To se ovšem lidem, kteří se v problematice deprivace neorientují, těžko vysvětluje.
Velmi těžko. Mělo by to být lepší ve školách, ale také je to různé. Většinou jaké je ředitelství, takový přístup má k těmto věcem pedagogický sbor. A když nenajdete pochopení, že ty děti jsou jiné a je třeba k nim podle toho přistupovat, tak to prostě nefunguje.
Co pro takovou rodinu můžeš udělat ?
Snažím se zvlášť s tím klukem při každé návštěvě probírat jeho jednání. Je důležité, aby vůbec chápal, co mu říkám. Vysvětluju mu to opravdu „polopaticky“, na příkladech. Ale je to pořád málo. Co se ještě dá udělat, je doporučit péči etopeda, případně pomoc střediska výchovné péče. Tyto děti již absolvovaly ambulantní pomoc SVP, ale nepomohlo to.
Má pobyt nebo docházka do střediska výchovné péče dobré výsledky alespoň v polovině případů ?
Nemám úplně velký vzorek dětí, které jím prošly, takže nemohu říct. Mám případ, kdy to moc pomohlo, ale tyto zmiňované děti to tedy k dobrému neovlivnilo.
Jsou rodiny, kde tě vysloveně těší, jak se situace vyvinula ?
Mám několik rodin, kde se pěstounská péče opravdu dobře daří. Kde děti už jsou zletilé, studují střední nebo vysokou školu, případně už dostudovaly, našly si práci, partnera. Typické jsou dvě rodiny, kam přišly děti ze severních Čech. V obou případech děvčata kolem tří až pěti let. Biologické matky byly prostitutky a děti se chovaly jako zvířátka. Opravdu to není nadsázka. Neuměly mluvit, neuměly se najíst, žádné hygienické návyky neměly…
Přijímají takové děti dospělého jako autoritu hodnou následování ? Tedy učí se pozorováním nebo setrvávají v pozici ´udělám si to posvém´?
V jednom případě přišla děvčátka do rodiny, kde byly dvě biologické dcery, které vystudovaly střední, pak vysokou školu a obě dvě jsou lékařky. Pro ta přijatá děvčata byl tento příklad zásadní. Pozorováním a napodobováním, jak rodina funguje, změnily své nastavení. Ta starší je dnes na vysoké škole ve třetím ročníku a druhá bude letos maturovat. Vztahy v rodině, i v té širší, jsou super. Přijaly za své, že je normální, že rodina spolu komunikuje, pomáhá si, něco slaví, jezdí na dovolenou… Kdyby zůstaly v severních Čechách, kdo ví, jaký by byl jejich osud. U druhé rodiny to je podobné, akorát tam nejsou žádné starší biologické děti, které by byly příkladem, ale také to funguje. Považují pěstouny za svoji rodinu, cítí v nich oporu, také studují.
Stály o to setkat se s matkou ?
Přišlo období, často to bývá kolem plnoletosti, kdy se děti začnou velmi zajímat o svoje kořeny. V obou případech pěstouni nabídli dětem, že se mohou jet společně podívat, kde biologická matka je, zkusit ji najít. Ale nakonec k tomu ani v jedné rodině nedošlo, protože děti od toho záměru ustoupily. Dostaly tu možnost, nebylo to nic, co by se tajilo nebo zakazovalo, a nakonec o to nestály. Zjevně vidí svoji rodinu v pěstounech, kde mají stabilní zázemí a vědí, že se vždycky budou mít kam vracet. Takže to jsou příklady, které mě povzbuzují v další práci.
Co ty jsi vlastně vystudovala ?
Speciální pedagogiku. Dělala jsem asistentku pedagoga jednomu děvčeti a dodnes jsem s ním v kontaktu. A bylo to dítě z pěstounské péče. 😊 Ale to jsem se dozvěděla až v průběhu toho doprovázení. Byla tehdy v šesté třídě, navíc na vozíku. Dneska mi zrovna napsala. Je to asi nějaké řízení osudu. 😊 Teď jí je dvacet dva let, vystudovala sociální práci, ale zaměstnání v oboru nenašla. Musím se jí zeptat, co dělá. Ono práce pro vozíčkáře není zrovna moc.
Sdružení má na doprovázení takovou „kuchařku“, kterou před časem sepsalo a která byla ze strany nadřízených úřadu dobře hodnocena. Jsou tyto tzv. standardy dobrý návod nebo opora, když je nějaká zapeklitá situace ?
Oporou jsou, když přijde nová rodina. Pěstouni si v nich totiž přečtou, co od nás můžou čekat a co my jim jako doprovázející organizace můžeme nebo musíme poskytnout, jaké povinnosti ze zákona vůči nám i státu mají. Dozví se tam třeba, jak se řeší kontakty s biologickou rodinou. Není to ale tak, že by pěstoun po přečtení „standardů“ věděl všechno. Přečte si je a mluvíme o tom.
Se kterými dalšími institucemi spolupracuješ jako doprovázející pracovnice a se kterými musí nebo může spolupracovat také pěstoun ?
Povinné jsou v podstatě OSPODy, a to jak pro nás doprovázející organizace, tak i pro pěstouny. OSPOD je dozorující orgán, který pěstounskou rodinu jednou za půl roku navštíví. Musím říct, že mám dobrou spolupráci s OSPODem i moji pěstouni s nimi mají dobré zkušenosti. S OSPODem přicházíme do kontaktu, když nastávají problémy třeba ve škole nebo pokud hledáme biologické rodiče, další sourozence a tak.
Nejčastější je psychologická pomoc. Ta nastupuje, když s dětmi hledáme důvody toho či onoho chování. Je-li to málo, třeba když mají děti psychiatrickou zátěž z původní rodiny, přijde na řadu buď ambulantní psychiatr nebo dětská psychiatrická klinika. To je situace, kterou řešíme nejen s pěstounem, ale i s OSPODem. No a pak jsou ta střediska výchovné péče. To jsou tak ty nejčastější spolupracující organizace a instituce. Speciální školství přichází ke slovu, když máme děti s hendikepem nebo pokud hledáme následné vzdělávání pro děti s nižším intelektem. Spíš, než speciální školství, potřebujeme asistenty pedagoga. Když usoudíme, že to asi bude zapotřebí, odesíláme děti do pedagogicko psychologické poradny nebo do speciálně pedagogického centra. Tam je vyšetří a vystaví doporučení. Je fakt, že někteří psychologové ještě pořád neumí pracovat s raným traumatem a projevy chování diagnostikují spíš jako ADHD. Speciálně pedagogické centrum je užitečné, když je třeba diagnostikovat autismus nebo vyhodnotit míru snížení intelektu.
Co se dá udělat pro to, aby noví psychologové už lépe věděli, o čem všem je v péči o ohrožené děti řeč ?
Spolupracujeme s vysokými školami, což mám u nás v Brně ve Sdružení na starosti já. Jsou to studenti buď z pedagogických fakult anebo z Fakulty sociálních studií MU. Chodí doučovat děti do rodin a získávají tak praxi. Rozebírám s nimi, co ty děti vlastně potřebují, co obnáší náhradní rodinná péče, jaké problémy pěstounské děti nejčastěji mají. Je třeba, aby věděli, z čeho pramení jejich sociální a školní neúspěšnost. Studenty spíš motivuji k tomu, aby k dětem přistupovali kamarádsky, ne autoritativně. To je dobrý model pomoci a student se pak pro dítě může stát i příkladem.
Používáš nebo používala jsi nastudované znalosti a získané zkušenosti i při výchově svých dětí ?
Dá se říci, že je to oboustranné. Ve výchově svých dětí jsem používala a používám získané znalosti i zkušenosti, a naopak v práci je pro mne výhodou zkušenost z vlastního rodičovství. Sama nemám děti přijaté, ale mám postiženého syna, se kterým řeším mnoho situací podobných těm s dětmi přijatými.
Pohybuješ se v oblasti, která je docela vyčerpávající. Kde se berou nové síly, druhý den ráno vstát a vyrazit za další rodinou ?
Velkou oporou je pro mě má rodina. A kde nabíjím energii ? Životním koníčkem je pro mne kynologie a v poslední době jsem se začala intenzivně věnovat disciplíně, která se jmenuje mantrailing. Jde o metodu výcviku stopařských psů, kteří hledají ztracené osoby. Trávím tak volný čas se svými psy v přírodě společně s dalšími pejskaři a zároveň mám pocit užitečnosti. Je to báječné. 😊
Poznámka : Z důvodu ochrany rodin jsou jejich příběhy anonymizovány a upravené tak, aby nedošlo k jejich identifikaci.
